Vídeň před první světovou válkou vnímáme většinou jako bezstarostné město operet, valčíků a kaváren, v němž se žilo tak příjemně, tak lehce. Všechna tato konstatování platí, ale zároveň to bylo město podnikání, živností, obchodu, město práce. Proto také většina Čechů, žijících ve Vídni, patřila k vrstvám řemeslníků a dělníků.
Roku 1900, kdy žilo ve Vídni o něco víc než jeden a půl milionu obyvatel, uvádělo necelých sto tisíc osob svou příslušnost k české národnosti; soudobí čeští pozorovatelé však tento počet násobili čtyřmi až šesti. Možná přeháněli, pravděpodobně ale ne příliš. Přesně stanovit, kolik Čechů zde žilo, je ovšem nanejvýš obtížné, protože tehdejší statistici se neptali na národnost, případně mateřský jazyk, ale na řeč obcovací, tj. řeč, s níž se člověk běžně dorozumíval. Tovaryš, který si vzal dceru německého mistra, tedy pravděpodobně mluvil už celý život stále (více) německy, i když se mohl osobně ještě považovat za Čecha.
...