Pokud se mne někdo zeptá, co pojí vzpomínky historika a esejisty Golo Manna, slavného to syna autora Kouzelného vrchu, Doktora Fausta či Smrti v Benátkách, a poslední knihu Františka Šmahela, nebudu ani na okamžik v rozpacích. Není to ani Basilej, nejsou to Čechy, i když ona vstřícnost k německé židovské a levicové emigraci byla ve druhé polovině třicátých let 20. století tak nadějná, a nic jako by nenasvědčovalo tomu, že Mnichovem vše skončí a že kapitulantství a netolerance opanují „duši českého národa“. Šmahela a Manna totiž pojí jediné místo paměti, alpským sněhem napájené Bodamské jezero. Pro Manna, jehož německé dějiny jsem kdysi dávno nebral do rukou zrovna s nadšením (možná proto, že jsem tehdy ještě věřil v sílu nových metod a velkých kvantitativních bádání, jimiž byly Mannovy německé dějiny zcela nedotčeny a jež se po mém tehdejším soudu až příliš zmítaly v duchamorném ohledávání německého ducha), hrálo Bodamské jezero roli útočiště, oázy úniku, místa, kde bylo možné studovat ještě dříve, než tam vznikla univerzita, jež dávala tolik dýchat i českým medievistům. Mann je cestovatel, v prostoru, v idejích, v myšlenkách německých velikánů počátku 20. století mezi Heidelberkem, Mnichovem, Berlínem a Bodamským jezerem, s tušením zkázy, která byla obsažena v tikotu hodin Výmarské republiky. Mannovým Vzpomínkám a myšlenkám (Academia, Praha 2012) sice chybí pronikavost Zweigova Světa včerejška či syrovost a napětí pamětí Sandora Maraie, avšak v Mannovi naopak mnohem více promlouvá básník, jenž proplétá poválečnou zkušenost s autenticitou mladistvých, někdy téměř deníkových zápisků a reflexí, vždy však viděnou v jakémsi nadhledu Kouzelného vrchu, kde běží jiný čas, pracující jako žena k porodu.
...