Publikace o malíři Jožovi Uprkovi vyšla při příležitosti jeho stejnojmenné retrospektivní výstavy pořádané Národní galerií v Praze. Ačkoli se může její podnázev jevit jako ironická nadsázka či reklamní trik, opak je pravdou. Již starší literatura ukázala, že umělcova tvorba pramenila nejen z domácích zdrojů a „autentického“, „exotického“ prostředí venkovského života na Slovácku, ale i z přímých evropských vlivů. Ty byly zprvu zprostředkovány mnichovským školením, posléze je však nahradily pařížské zkušenosti přinášející poznání aktuální luministické malby a práce s barevnou skvrnou. V té chvíli – v roce 1893 – u Uprky nastala zásadní změna malířské orientace: namísto anekdotických salónních kompozic se upínal k bezprostředněji viděné skutečnosti, kterou zachycoval pomocí jasných a prosvětlených barev se zřetelem na dekorativní kvality obrazu. Jeho dílo se díky tomu stalo součástí jednoho ze širších proudů rané české moderny, odpoutávajícího se od akademických konvencí a těžícího z přímého vztahu k zobrazovanému námětu. Nešlo přitom o čistý naturalismus, ale o směšování různých složek včetně symbolických obsahů, které jsou přítomny i v Uprkových pracích. Po tomto obratu jako by se vývoj Uprky zastavil a další tvorba byla jen varírováním několika motivů a jedné stylové polohy. Právě v tomto bodě tkví hlavní problém v přijímání Uprkova díla jako celku. Zároveň patří tato skutečnost k pádným důvodům, proč má i dnes smysl o Uprkově celoživotním díle uvažovat a pokusit se ho vidět optikou současných, aktuálních interpretací.
...
Národní galerie v Praze, Praha 2011, 382 s., 800 Kč