Dějiny a současnost

Ve stejné době, kdy byl česky vydán Broganův Alexis de Tocqueville (recenze v tomto čísle na s. 44), vyšel román Petera Careyho Parrot a Olivier v Americe (přeložila Eva Havelková, Jota, Brno 2011), který se v roce 2010 probojoval do užšího výběru knih na nejvyšší britské literární ocenění Man Booker Prize. Příběh Alexise de Tocqueville a jeho sluhy, který vypráví Carey s velkou dávkou literární licence, v zásadě respektuje průběh Tocquevillovy cesty po Americe, ovšem viděné očima sluhy. „Pan Migréna“ a jeho sluha Papoušek ztělesňují dva světy, svět evropské aristokracie a svět talentovaného sluhy odnikud, které se v Americe sblíží natolik, že jejich střet se stává naprosto nevyhnutelným. „Co jste viděl v ložnici na zdi?“ zeptal jsem se ho. (...) „Viděl jsem hroznou tyranii většiny,“ odpověděl. Ty mizernej spratku, pomyslel jsem si. Řekl jsem: „Přeje si vaše lordstvo, abych to zapsal?“ To, čím Broganova kniha historika irituje, jej při četbě Careyho příběhu unáší směle kupředu. Ostatně pointa díla je zřejmě stejná jako v případě fenomenální Urbanovy Poslední tečky za rukopisy: Alexis de Tocqueville je za autora Demokracie v Americe považován neprávem, celý rukopis totiž po něm musel přepsat jeho nadaný sluha a padělatel John Larrit. Vše tomu nasvědčuje. (dou)

New York, rok 1974. Nad Manhattanem se tyčí dvě právě dokončené věže Světového obchodního centra. Ocelového lana, které se jednoho rána objeví natažené mezi věžemi, si lidé všimnou až poté, co se na něm objeví francouzský provazo­chodec Phillippe Petit. Obyvatelé města s napětím sledují akrobatické vystoupení, které neskončí tragédií, nýbrž Petitovým zatčením. Tento „umělecký zločin století“, jak byl Petitův happening později označen, je v románu Columa McCanna Co svět světem stojí (přeložila Barbora Punge Puchalská, Euromedia Group – Odeon, Praha 2011) jen jedním z řady příběhů, které se před čtenářem odvíjejí. Hlavním hrdinou romámu je totiž samotné město, ve kterém se vzájemně prolínají osudy několika vypravěčů, ať již irského mnicha, prostitutky z Bronxu, či manželky soudce, jenž Petitův případ dostane na stůl, a ta se stále nemůže vyrovnat se smrtí syna ve vietnamské válce. McCannovi se podařilo vystihnout atmosféru města, kde se na jedné straně jako symbol pokroku a kapitalismu tyčí dostavěné budovy WTC a na straně druhé bojují o své živobytí v dennodenním zápase prostitutky z Bronxu. A právě Petitův čin alespoň na chvíli osudy všech postav zamíchá a svede dohromady. Závěrem si neodpustím jednu aktualizaci. Soudce, který Petitův přečin rozhodoval, oznámil večer po návratu domů své ženě: Penny za patro, Claire. Dal jsem mu pokutu ve výši jeden dolar deset centů. Sto deset poschodí! Už chápeš? Maně si člověk při čtení těchto slov vzpomene na „velkomyslné“ rozhodnutí českého soudu o provinění výtvarníka Romana Týce. (eb)

Proto jsem postupoval osvědčenou cestou hermetických, nesrozumitelných slov a vět, které vypadají vznešeně, nikdo je nechápe, ale odnáší si dojem čehosi výjimečného, vpravdě uměleckého. Použil jsem taková slova jako substance, síťovina, segment, odcitoval jsem něco z filosofie, nemaje příliš tušení, co dané pasáže mohou znamenat, napsal o svém textu do jakéhosi katalogu Václav Hájek v eseji Žvásty o umění. Autor, kterého naši čtenáři dobře znají především z rubriky Camera obscura, zařadil tento esej do knížky s názvem Jak rozpoznat odpadkový koš aneb Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře (Labyrint, Praha 2011). Hájek se v knize krátkých, bohatě ilustrovaných textů zabývá nejrůznějšími fenomény obrazové kultury, které nás obklopují, a nerozlišuje přitom, zda se jedná o obrazy starých mistrů, komiks či reklamní fotografie. A píše o nich úplně jinak než o zmiňovaném katalogu – zasvěceně, vtipně a čtivě. (jde)

Španěl Alberto Méndez (1941–2004) vydal za svého života jedinou knihu, byť se literárního dění účastnil celou svou aktivní pracovní kariéru. A touto knihou se nesmazatelně zapsal do dějin literatury. Slepé slunečnice (přeložila Blanka Stárková, verše Rudolf Matys, Mladá fronta, Praha 2011) jsou souborem čtyř povídek, které jsou vlastně epizodami románu, tragického dramatu zachycující Španělsko v době občanské války. V úvodu je vepsán citát Carlose Piery: Hoře znamená přisvojit si existenci prázdna. Okamžiky, kdy si hrdinové epizod ozřejmují definitivní nepřítomnost, stojí v centru pozornosti autorova zájmu o nahlédnutí národní katastrofy. Protože co může společenství semknuté jazykem a dějinným sdílením potkat horšího než občanská válka? Není to malomyslnost (...) je to ochablost. Ne z toho, že jsme prohráli válku, která byla prohraná toho dne, kdy začala, je to něčím jiným. (...) Že mě chce někdo zabít ne proto, co jsem udělal, ale kvůli tomu, co si myslím... A co horšího, jestli chci myslet, jak myslím, budu si muset přát, aby jiní zemřeli kvůli tomu, co si myslí oni... Povídky, jež mají v záhlaví stejný základ – porážku , se liší roky událostí (1939, 1940, 1941, 1942) a křehce až v letmých náznacích je propojují aktéři příběhů, čtenáři se tak před očima skládá puzzle nebes, která však nejsou azurově modrá, nýbrž zlověstně olověná. (ivc)