Michal Pullman ve svém příspěvku zpochybňuje přístup některých starších historiografických prací k dějinám diktatury jako „totalitního režimu“. Vytýká jim, že zjednodušeně stavějí totalitu stranické všemoci proti bezbranné společnosti. Že si všímají především represivní stránky a kreslí dobu prostoupenou terorem. To vyvolává jednostranný, temný obraz padesátých let, který vrhá stín i na celou dobu totální vlády komunistické strany. Proti takovému pojetí padesátých let jako období totality a teroru staví tezi o tom, že společnost byla v komunistické diktatuře více než jen pasivním objektem útlaku. Upozorňuje, že nám prameny z prostředí každodenního života často dávají odlišný (mnohem komplikovanější) obraz o tom, že lidé měli v období komunistické diktatury na mnoho věcí různé názory a často byli v dosahování svých cílů neuvěřitelně vynalézaví. Tento rozpor vyvolává problém: Jak máme porozumět tomu, že při bližším pohledu k aktérům nacházíme vše možné, je ne „totálně ovládnutou společnost“?
Bipolární obraz (všemocný režim – bezbranní občané) je jistě zjednodušený. Neboť vedle těch, kteří se novým režimem cítili znevýhodněni, manipulováni či utlačeni, žili jiní, kteří v perspektivě nového života, jak ho plánovala vytvořit komunistická strana, viděli naplnění svých představ a tužeb. Také ti byli součástí společnosti žijící v totalitním režimu – a nikoli součástí menšinovou. A byl tu až dosud málo historiografií sledovaný proud lidí, kteří měli nevyhraněnou pozici mezi oběma póly – tj. mezi stoupenci a odpůrci režimu. Horizont jejich zájmů překračoval jen zřídka okruh činností potřebných k „obstarávání“ věcí k životu nezbytných. Osvětlit také jejich mentalitu a postoje, je jistě naléhavým úkolem.
...