Dějiny a současnost

Pokud jste ještě nečetli nic od Herty Müllerové, vězte, že vyšel další její román v českém překladu: Srdce bestie (Mladá fronta, Praha 2011, přeložila Radka Denemarková). A za přečtení opravdu stojí. Nejen proto, že příběh z Rumunska Ceauşescova režimu není častým cílem čtenářských výprav. Nejen proto, že autorka získala v roce 2009 Nobelovu cenu za literaturu. Ale především proto, že jazyk Herty Müllerové je tak nezaměnitelný a z každé její knihy dělá nejen skutečnou Literaturu, ale i velký čtenářský svátek. V češtině se navíc podařilo to, čemu se říká kongeniální překlad – Radka Denemarková totiž našla k této německy píšící autorce která se narodila v německojazyčné rodině v Rumunsku – tak přesně vyobráběný klíč, až se čtenáři svírá srdce. Oběšenou Lolu o dva dny později ve velké aule vyloučili ve čtyři hodiny odpoledne ze strany a exmatrikulovali z vysoké školy. Byly u toho stovky lidí. Někdo stál za řečnickým pultem a řekl: Všechny nás nesmírně zklamala, nezaslouží si být studentkou naší země a členkou naší strany. Všichni tleskali. (...) Všem bylo do breku, proto tleskali tak dlouho. Nikdo se neodvážil přestat jako první. Každý během potlesku pozoroval ruce ostatních. Někteří nakrátko přestali, zděsili se a znovu se roztleskali. Většina chtěla přestat, bylo slyšet, jak se potlesk rozléhá a vypadává z taktu, ale protože menšina se roztleskala podruhé a rázně udržovala takt, i většina tleskala dál a tleskala a tleskala. Teprve když aulou zahřměl potlesk jako mocný jediný takt, jako dupot obrovské boty na zdech, dal řečník znamení, aby lidé přestali. Herta Müllerová zachycuje osudy rumunských Němců po druhé světové válce. A to výhradně. A tak když obdržela zmíněnou Nobelovu cenu, vyskytl se rovněž názor, že se tak stalo pro tuto její vytrvalou politickou angažovanost – její knihy totiž až tak mnoho lidí neznalo, nejen český čtenář byl v nevýhodě. A tak zde svou roli pro přijetí díla Müllerové sehrálo to, čemu se dnes říká ekonomie prestiže či koloběh kulturní hodnoty (James F. English). A tak se i český čtenář mohl velice brzy po německém vydání ponořit do příběhu Lea Auberga v nejoceňovanější knize Herty Müllerové Rozhoupaný dech (2010), příběh, který autorka začala původně tvořit s básníkem Oskarem Pastiorem (19272006). Ještě o pár měsíců dříve v češtině vyšel Cestovní pas (2010), útlá kniha tepoucí silou tisícistránkového eposu. Pokud jste ještě stále nečetli nic od Herty Müllerové, přišli jste o velký zážitek. (ivc)

V roce 2008 byly v Mexiku nalezeny krabice s negativy a fotografiemi, jejichž autory byli Robert Capa, Gerda Taro a David Seymour. Nález inspiroval španělskou novinářku a spisovatelku Susanu Fortesovou k napsání románu s názvem Čekání na Roberta Capu (přeložila Athena Alchazidu, Host, Brno 2011). Na přebalu knihy je reprodukována fotografie Roberta Capy, slavného fotoreportéra maďarského původu, pořízený jeho přítelkyní a kolegyní Gerdou Taro. Kniha se soustředí především na vylíčení životního příběhu této ženy, německé židovky polského původu, která se s Capou seznámila po svém odchodu do Francie a sama se stala první fotografkou, jež pracovala přímo uprostřed válečného střetu. Autorka se pokouší na půdorysu milostného vztahu obou mladých lidí vylíčit atmosféru meziválečné Paříže i začátek a průběh španělské občanské války, jíž se oba coby fotoreportéři na republikánské straně zúčastnili. Problematickou pro výstavbu příběhu je ale skutečnost, že Gerda Taro zahynula již v červenci 1937 ve věku pouhých sedmadvaceti let. Další život o tři roky mladšího Roberta Capy – mj. účast na vylodění v Normandii, spoluzakladatelství proslulé agentury Magnum Photos, smrt ve francouzsko-vietnamské válce – je tak nastíněn jen velmi stručně a zlomkovitě. I tak ale příběh vzbudil pozornost Hollywoodu a zfilmování příběhu by se měl ujmout režisér Michael Mann. (jde)

V těchto dnech se objevil na pultech českých knihkupectví dlouho očekáváný román amerického spisovatele Dona DeLilla Cosmopolis, jehož filmová adaptace v režii Davida Cronenberga přijde do kin ve druhé polovině letošního roku. Ještě před Vánoci ale vydalo nakladatelství Plus DeLillův politický thriller Prašivý pes (přeložil Petr Fantys, Plus, Praha 2011), který vznikl již v roce 1978. Děj románu se sice točí kolem údajného pornografického snímku, který byl natočen těsně před koncem války v Hitlerově bunkru v Berlíně, ale to v konečném důsledku není pro samotný příběh natolik podstatné, i když si čtenář jistě vychutná řadů absurdních dialogů a situací z prostředí sběratelů erotického umění. Na DeLillově rané próze je spíše udivující, s jakou přesností se autorovi podařilo zachytit svět vysoké politiky, umění a byznysu, svět prolezlý agenty a konspirátory všeho druhu, a především Ameriku konce sedmdesátých let minulého století, kdy ve společnosti ještě doznívala aféra Watergate a pachuť z války ve Vietnamu. Trefně tuto dobu popsal sám autor v jednom z rozhovorů: Viselo to ve vzduchu… Paranoidní strach byl tehdy k nerozeznání od zdravého rozumu a prodával se jako zboží. Právě v tom může DeLillův román leckomu připomínat naši současnost. (eb)