- Zen a umění zvládat knižní veletrhy Do svého příručního zavazadla na knižní veletrh ve Frankfurtu jsem si ani letos nezapomněla přibalit Zen a umění psát. Drobná knížka od Raye Bradburyho je pro mě totiž jedinou spolehlivou záchranou (spolu s palačinkami s jablečným pyré) před totálním propadem do deprese, která mě začne zdolávat již na sklonku druhého veletržního dne. Bezprostřední příčinou zoufalství je záplava knih. Kdo nezažil, neuvěří. Vždyť přece být obklopen knihami musí být tak povznášející! Jistě, pokud ovšem u kochání se novými a novými tituly ve všemožných řečech světa nemusíte nachodit sto podzimních kilometrů (během jednoho dne), prohlížet čerstvé katalogy, poslouchat řeči neodbytných agentů, vnímat čerstvé žánrové trendy, rozeznávat nově vyvinuté triky na čtenáře… Ponořit se do tématu veletrhu (letos Nový Zéland, takže vnořit se do divokých očí Novozélanďanů během domorodých tanců uprostřed agory bylo tím nejjednodušším letošním úkonem) a samozřejmě najít nové knihy, které bude stát za to nejen přečíst, ale i přeložit – což je kritérium, které se může lišit zcela zásadně v závislosti na místě, kde se právě nacházíte. Nepřekvapí, že uprostřed veletržní vřavy se jako translatologicky nadějné jeví jednotek nezměrně více než „doma“.
A jak s tím vším zmatkem a zmatením souvisí Bradbury? Je pro mě jakýmsi světlem. Jeho radostný přístup k tvorbě, jímž podtrhával lehkost a nadšení, s nímž psal, mě dosud vždy spolehlivě vyvedl z labyrintu, v němž potkáváte stylizované psavce, trendy kopírovače, nenápadné hvězdy i beznadějné zoufalce. Jak poznat to pravé? Bradbury radí: práce – uvolnění – nepřemýšlet. A pak také ustupte stranou, zapomeňte na cíle, a nechte své postavy, své prsty, tělo, krev a srdce pracovat. A já dodávám – najděte si stánek s těmi správnými palačinkami (anebo klobáskami).