I německy psaná literatura má svého zahradnického Karla Čapka a není jím nikdo menší než nositel Nobelovy ceny za literaturu Hermann Hesse. Jeho povídky, básně, dopisy i črty inspirované koloběhem přírody pozorovatelným při zahradnických pracích vyšly konečně v souborném vydání i v češtině, a to jako Radosti zahradníka (přeložili Eva Pátková, Vratislav Slezák a Vladimír Tomeš, Argo, Praha 2012). Navíc soubor vychází v roce, kdy v srpnu uplynulo již půlstoletí od Hesseho smrti. Volker Michels, editor svazku, rozdělil v doslovu Hesseho zahradnické období do několika fází a postavil je do protikladu s nákladným stavovským povědomím vilémovské společnosti. S tím „ladí“ i historka spojená s jednou z jeho zahrad: Všimněte si, jak je cesta hezky pevná. Má pod pískem dobrý podklad, jenomže ne z kamení, tam dole je totiž pěkně ve vrstvách naskládaná celá dnešní německá literatura. – V Gaienhofenu jsme měli spousty písku, ale žádné kameny, a tak jsem cestu vypodložil samými zbytečnými knihami a fůrou časopisů... Michels současně ale nezapomněl připomenout, že právě Hesseho nadšení pro zahradnické práce vedlo v poválečném Německu k znevážení jeho díla – na základě článku v týdeníku Der Spiegel k jeho osmdesátým narozeninám bylo Hesseho dílo v akademických kruzích nepochopitelně ignorováno. Přízeň svých čtenářů však Hesse nikdy neztratil, a tak je více než potěšující, že se jeho knihy postupně dostávají ve skvělých překladech i k českému čtenáři. A s Radostmi zahradníka bude čekání na další jaro radostí i pro nezahradníky. (ivc)
Ten, kdo se zajímá o dějiny Nizozemí a Nizozemska, na jméno Geerta Maka nemůže nenarazit. Vystudovaný právník a sociolog se nakonec rozhodl pro dráhu novináře a jeho reportáže z celého světa s výrazným historickým podtextem si získaly zástupy fanoušků nejen v Nizozemsku. V češtině vyšly na konci devadesátých let jeho Malé dějiny Amsterdamu (Praha 1999) a nyní byl do češtiny převeden i opus V Evropě. Cesty po dvacátém století (přeložila Petra Schürová, Barrister & Principal, Brno 2012). Rozsah knihy (v českém překladu je to 755 stran) by neměl být tím, co čtenáře odradí, protože způsob Makova psaní je pohlcující. Evropu zná dokonale, což dokázal i ve stejnojmenném televizním seriálu, který po vydání knihy pro své nizozemské čtenáře připravil. Jeho erudice a současně zájem o jednotlivé osudy dávají jeho evropskému příběhu, rozdělenému do dvanácti „lunárních“ chronologicko-místopisných kapitol, nanejvýš lidský rozměr, který je tolik kontrastní k institucionálním základům, jež Evropu provázejí od počátku politických dějin. Struktura státu a koncept národa vytvořily a ovlivnily 20. století tak, jak je dnes vnímáme – podtržené letošním udělením Nobelovy ceny míru Evropské unii, což můžeme chápat jako jakýsi epilog minulého století. Některých strašáků se však (nejen) Evropa nedokázala zbavit ani po překročení miléniové hranice. I na to Geert Mak ve svém chronologickém cestopise upozorňuje. (ivc)
Když se mě lidi ptají, odkud jsem, říkám, že je to těžká otázka, protože pocházím ze země, která tam, kde jsem žil, už neexistuje, posmutněle vypráví hlavní hrdina románu Jak voják opravuje gramofon bosensko-německého spisovatele Sašy Stanišiće (přeložil Tomáš Dimter, Labyrint, Praha 2011). Tou neexistující zemí je Jugoslávie a vypravěčem chlapec Aleksandar Krsmanović. Jeho očima sledujeme poslední roky Titova mnohonárodnostního státu v malém bosenském městě Višegradu. Svět dohasínající Jugoslávie je světem jistot, který ztělesňuje postava Aleksandarova milovaného dědy Slavka, kovaného a zásadového komunisty, který dokáže odpovědět na všechny otázky. Hravé vyprávění s popuštěnou uzdou fantazii a současně smyslem pro ostrý detail zalidňují výrazné postavy rodinných příslušníků a figurek z městečka. Do tohoto přehledného světa však vpadá válka, která jej rozbíjí na tisíc kousků, podobně jako se tříští skleněná váza, již malý Aleksandar shodil z parapetu. Poklidné dětství nenávratně mizí. Příchod občanské války se ohlašuje zprvu nenápadně hromadným stěhováním, jehož vylíčení se nadále nese v komickém duchu. Brzy se však rozvine v plné síle se vším násilím, krutostí a smrtí a nutně se proměňuje i vidění dospívajícího chlapce. Aleksandar před etnickým čištěním utíká s rodiči do Německa, v duchu se však do městečka na Drině stále přenáší (v dopisech své dětské lásce Asiji či psaním knihy v knize o době, když všechno bylo dobré). Nakonec se tam po letech vrací i osobně, aby ohledal, co zůstalo… Hlavní tok vyprávění je přerušován mnoha nejrůznějšími vedlejšími rameny a odbočkami. Před čtenářem se odvíjejí bizarní příběhy, které – aby jim člověk uvěřil – se snad ani nemohou odehrávat jinde než na Balkáně. Tím se však Aleksandar netrápí, protože už odmala od svého dědy ví, že nejcennější dar je schopnost vymýšlet si a největší bohatství fantazie. (ndv)