Roky 1988-1989 nejenže přinesly historickou transformaci studené války, jež se vyznačovala bouřlivými reformami v Sovětském svazu a kolapsem jeho říše ve střední a východní Evropě. Byly rovněž svědkem bezprecedentní a zásadní, jakkoli postupnější transformace historiografie studené války jako takové.1) Po dlouhá desetiletí byli američtí a západní badatelé zvyklí při nečastých historických setkáních s jejich kolegy ze sovětského bloku na nudné, sterilní, neproduktivní výměny o historii studené války. Formální prezentace konferenčních účastníků z komunistických států předvídatelně odrážely stranickou linii, obviňovaly Washington a oceňovaly Moskvu, a dokonce i neformální konverzace, jakkoli příležitostně záživnější, mívaly většinou ostře vymezené mantinely. Bystří historikové v SSSR se cíleně vyhýbali politicky citlivým oblastem jako soudobým sovětsko-americkým vztahům či sovětské zahraniční politice, kde by jejich práce byla striktně kontrolována (jak cenzurou, tak autocenzurou), takže ti, kterým bylo umožněno účastnit se diskusí s cizinci či cestovat do zahraničí byli většinou neškodnými a spolehlivými konformisty. A pro případ, že by u kohokoli hrozila odchylka, tak každý věděl, že informátoři a/nebo agenti KGB jen číhají na heretické poznámky či chování; a zničující hlášení může člověka odstřihnout od kýženého povolení cestovat do zahraničí či dokonce i publikovat.
...