Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Konec studené války

Aktuální číslo

Obraz a jeho osudy

Obraz a jeho osudy

Picassova "Sedící dívka" z roku 1909
Nikolaj Savický

Podle zpráv denního tisku se 21. ledna 2011 neznámá osoba pokusila vyvézt z České republiky přes celnici na letišti Praha-Ruzyně obraz Pabla Picassa Sedící akt (Sedící dívka, Sedící žena s ohnutou nohou) a vykázala se přitom neplatným vývozním povolením, které protiprávně vydala Galerie Středočeského kraje (GASK). Vzhledem k včasnému zásahu Celní správy ČR dílo neopustilo území České republiky a celá záležitost je nyní předmětem trestního stíhání. Okolnosti tohoto pokusu o nelegální vývoz této kulturní památky byly široce probírány snad ve všech českých médiích. Stranou pozornosti novinářů však bohužel zůstal obraz sám a jeho význam pro české umění 20. století. Přitom se jedná o mimořádně důležité dílo, které už od podzimu 1911 mělo nepřehlédnutelný vliv na vývoj českého moderního umění. Zmíněný Sedící akt je kvaš na dřevě o rozměrech pouhých 27x21 cm. Vychází sice ještě z cézannovské redukce forem, ale barevností a charakteristickými deformacemi figury už jednoznačně patří do nejranější fáze Picassova kubismu. Na zadní straně tenké desky je signatura a pod ní stereometrická kresba jakési dřevěné konstrukce, doplněná nákresem detailu truhlářského spojení. Zhruba uprostřed zadní strany obrazu je nálepka Galerie Kahnweiler (s inventárním číslem 242) a v levém horním rohu nálepka Národní galerie v Praze (s číslem 171), kterou bylo dílo opatřeno před výstavou v Paříži roku 1966. Pablo Picasso namaloval tento nevelký obrázek v prvních týdnech roku 1909 ve svém proslulém ateliéru Bateau-Lavoir na Montmartru. Od vzniku Slečen z Avignonu tehdy ještě neuplynuly ani dva roky, slovo kubismus jako pojmenování uměleckého směru ještě nebylo na světě, a dokonce ani jako posměšek ještě nebylo obvyklé. O Picassově existenci vědělo jen několik málo zasvěcených. Patřil mezi ně také začínající mladý, ale nesmírně ambiciózní obchodník s obrazy Daniel Henry Kahnweiler, který si v květnu 1907 otevřel v Paříži malou galerii. K jeho obchodní strategii patřilo od roku 1908 uzavírání exkluzivních smluv s umělci, což bylo před rokem 1910 krajně neobvyklé. Smlouva o výhradním zastupování Pabla Picassa patřila nepochybně ke Kahnweilerovým největším životním úspěchům. Picassovi v letech 1909–1914 zajišťovala pravidelný příjem a Kahnweilerovi slušné zisky. Ke Kahnweilerově obchodní strategii od samého počátku patřila orientace na významnou zahraniční klientelu z Německa, Švýcarska, Ruska či Spojených států. K jeho zákazníkům patřili například Hermann Rupf nebo Sergej Ščukin. Na podzim 1910 se v Paříži u Kahnweilera v miniaturním krámku v rue Vignon č. 28 poprvé zastavil také mladý historik umění z Rakousko-Uherska, který se tou dobou začal zajímat o soudobou tvorbu, Vincenc Kramář. Během příštích několika měsíců začal Kramář, díky dědictví finančně poměrně dobře si­tuovaný, od Kahnweilera nakupovat pravidelně. Tak se stalo, že 31. května 1911 koupil celkem sedm obrazů, z nichž tři byly od Picassa. Shodou okolností nejlacinější z nich představoval právě Sedící akt, za který tehdy Kramář zaplatil pouhých 350 franků. V říjnu 1911 přivezl Kramář své pařížské úlovky do Prahy. Od té doby zůstal tento Picassův drobný, ale vývojově mimořádně významný obraz až na jedinou výjimku vždy na území České republiky. Ještě před první světovou válkou měl Picassův Sedící akt spolu s dalšími díly z Kramářovy sbírky přímý vliv na tvorbu Emila Filly a Vincence Beneše. Po ukončení roztržky mezi českými kubisty z let 1912–1914 pak obraz v tomtéž kontextu ještě získal na významu. O jeho důležitosti v rámci Kramářovy sbírky svědčí i to, že byl v roce 1923 jedním z exponátů slavné výstavy francouzského umění 19. a 20. století v Obecním domě v Praze, sestavené jinak téměř výhradně z uměleckých děl z majetku francouzských galeristů, soukromých sběratelů a státních a veřejných francouzských sbírek. V té době už Kramář nebyl soukromníkem, ale ředitelem Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdkyně nynější Národní galerie. Za druhé světové války potom suplovala Kramářova sbírka mladým výtvarníkům, které Kramář rád přijímal, zavřenou a posléze zrušenou Moderní galerii. Ne náhodou patřil tento nevelký obraz k nejvzácnějším exponátům komorní výstavy Moderní západní umění v českých sbírkách, kterou ve své soukromé galerii uspořádal v listopadu a prosinci 1945 v Praze Jaroslav Poš. Byla to tehdy na dlouhou dobu poslední prezentace výsledků úsilí českých soukromých sběratelů na poli světového výtvarného umění. I po roce 1960 zůstal Picassův Sedící akt spolu s přibližně jednou třetinou Kramářovy kolekce v majetku rodiny. Do Paříže se nakrátko vrátil na jaře 1966 na výstavu Paris-Prague 1906–1930. Později byl po dlouhá léta zapůjčen tehdejším majitelem do stálé expozice francouzského moderního umění ve Šternberském paláci v Praze, ale nikdy se nestal majetkem státu; proto také nepodléhal restituci. Naposledy ho mohli diváci vidět na přelomu let 2000–2001 ve Veletržním paláci v Praze jako zápůjčku na velké výstavě, věnované životu a dílu Vincence Kramáře. V kontextu Kramářovy sbírky představoval důležitý článek v řadě nejvzácnějších raných Picassových kubistických obrazů, sahající od slavného Autoportrétu z roku 1907 po Přístav v Cadaqués z roku 1910. Stojí za připomenutí, že 31. května 2011 uplyne přesně sto let od chvíle, kdy ho Kramář v Paříži zakoupil. Také vzhledem k pohnutým okolnostem, za nichž se dílo letos v únoru opět objevilo na veřejnosti, by český stát měl učinit maximum, aby tento obraz získal a zařadil zpět do relevantního kontextu Kramářovy sbírky, v níž jinak zůstane citelná mezera.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz