V současné době se čeští překladatelé ze severských jazyků těší nebývalému zájmu knižních nakladatelů. Poptávka po překladech ze švédštiny, norštiny, ale třeba i z islandštiny nabývá téměř omračující intenzity, alespoň v porovnání se situací, jaká tu panovala před pouhými pár desítkami let a již má starší překladatelská generace dosud v živé paměti.
Na knižní trh zavál severní vítr a zatím to vypadá na velmi stabilní proudění, které zaleze pod nehty nejednomu čtenáři. Ten vítr má velkou sílu i díky své žánrové homogennosti a jako správný severák dokáže i v létě navodit mrazení v zátylku a husí kůži. Jedná se totiž o detektivní literaturu. Severská kriminální literatura se na českém knižním trhu stává fenoménem, který nelze opominout, ať už je člověk příznivcem detektivního žánru, či nikoliv. Za její současné zviditelnění prakticky po celém světě je zodpovědný autor, který napsal o zločinu pouhé tři knihy a svého úspěchu se ani nedožil. Švédský novinář Stieg Larsson si k psaní detektivky odskočil přesně z toho důvodu, proč lidé detektivky čtou. Chtěl si odpočinout a stimulovat svůj intelekt dráždivými podněty napínavé fabulace. Vznikla tak trilogie Milénium. Po svém vydání v letech 2005–2007 zaznamenala natolik prudkou pozitivní reakci jak doma, tak především za hranicemi Švédska, že už na ni nestačí ani megalomanské označení bestseller. A posléze se na knižních pultech roztrhl pytel se švédskými a severskými detektivkami vůbec. Literární kritikové, čtenáři a samozřejmě nakladatelé si začali lámat hlavu, jak si ten úspěch vysvětlit. Otázka je prostá a neustále se opakuje. Jak jen to ten Larsson udělal? Asi nepřekvapí, že pro odpověď je třeba ponořit se do literární historie.
...