Dějiny a současnost

Zemřel Ivan Martin Jirous, řečený Magor. V médiích se mu dostalo vzpomínek povrchních, zasvěcených i velmi osobních. Shodou okolností jsem v době Jirousovy smrti četl čerstvě vydaný svazek korespondence Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z let 1968–1989 s názvem Na shledanou v lepších časech. Dorůžka v dopise z července 1976 pochybuje o postoji, jaký Magor zaujal v článku Zpráva z českého hudebního podzemí otištěném v časopise Svědectví. Jirous se v něm vyslovil ve smyslu, který později – konkrétně 20. května 1983 – vtělil do dvojverší: Píseň si zpívám má jeden takt / s ďáblem se nesmí zjednat pakt. Programové a nekompromisní zavržení jakýchkoli kontaktů s oficiální kulturou a mocenskými strukturami se ale Dorůžkovi zdálo příliš radikální: A tenhle hoch (…) hodlá dokázat, že přerušit kontakt s establish­mentem je nejenom možné, ale že je to i jediná možnost, nemá-li jím člověk (a zejména umělec) načuchnout. (…) Ale já mám pořád spíš dojem, že je to trochu omyl (…). Josef Škvorecký v dopise ze srpna 1976 odpověděl: Já si pořád myslím, že hlavní věc je to, čemu bychom mohli třeba říct main­stream: tj. mírný pokrok v mezích zákona, který se někdy se zákonem srazí, ale nikdy tak, aby na srážku zahynul. (…) Fakt je, že radikálové hrají užitečnou roli: někdo musí jít příliš daleko, aby jiní došli dost daleko, jak pravil nějaký americký novinář. (…) Takže já si myslím, ať Plastici žijí; když chtějí mít nepříjemnosti, ať je mají, těmi nepříjemnostmi upozorňují a dávají argumenty, ovšem jednak to dělají na vlastní riziko, jednak jejich styl nelze povýšit na normu obecného chování, neboť je nereálný, zaměřený na kolize. Zdají se vám slova obou aktérů konformní, oportunistická, či dokonce zbabělá? Nevím. Spíše mě napadá otázka: Kolik z nás mělo (a má) odvahu řídit se bezezbytku Magorovými zásadami?