„Velmi přiléhavě se o něm vyjádřil dlouholetý překladatel americké drsné školy František Jungwirth: ‚Máme-li vůbec českého Philipa Marlowa, pak je to Ota Fink v knihách Jaroslava Velinského.‘“
Tyto věty tradičně opakované na zadních stranách obálek detektivních románů Jaroslava Velinského, nazývaných podle jejich protagonisty „finkovky“, mne přivedly k úvahám nad tím, nakolik je toto tvrzení oprávněné, respektive zda vůbec Velinského tvorba souvisí s modelem detektivní prózy nazývaným „drsná škola“ (hardboiled school). Můj záměr ještě více posílila četba některých textů, které uvedené zařazení evidentně považují za jednoznačné. Helena Stiessová ve své analýze Velinského románů o Finkovi konstatuje, že jeho detektivky jsou na české scéně jedinečnou reflexí specifického detektivního vzorce drsné školy. Podobně Pavel Janáček zdůrazňuje ty znaky Velinského stylu, které jej staví do blízkosti „drsné školy“. Je to ale opravdu tak jednoznačné? Je skutečně Ota Fink, řečeno s nadsázkou, tuzemským dvojníkem slavného kalifornského detektiva, a jsou jeho příběhy jakousi „drsnou školou po česku“? Nezbývá než pokusit se zhodnotit všechny indicie a dospět k rozuzlení, jakkoli je více než pravděpodobné, že vrah bude nakonec odhalen jen částečně.
...