Dějiny a současnost

V listopadu letošního roku uplynulo šedesát let od tragické smrti básníka Konstantina Biebla. Při té příležitosti vyšla pozoruhodná kniha editorů Davida Vody a Milana Blahynky Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (Burian a Tichák, Olomouc 2011), která shromažďuje snad všechny dostupné archivní materiály, které se vztahují k posledním dnům předčasně zemřelého básníka. Impulz ke vzniku publikace dal editorům objev dosud nepublikovaných zápisků Vítězslava Nezvala, které vznikly bezprostředně po Bieblově smrti ještě v onen osudový večer 12. listopadu 1951 při Nezvalově návštěvě místa tragédie. Samotné zápisky Vítězslava Nezvala jsou však doplněny řadou dalších materiálů, vzpomínek Bieblových současníků, korepondencí a ohlasy na básníkovu smrt v dobovém domácím i exilovém tisku. Editoři odvedli při shromažďování dokumentů na jedné straně úctyhodný kus práce, na straně druhé si však nejsem zcela jist, zda je nutné v knize doslovně citovat kompletní chorobopis sepsaný po Bieblově přijetí v nemocnici a následně pitevní zprávu. Pečlivé shromáždění veškerých dokumentů k Bieblovým posledním dnům je ovšem velmi cenné pro samotnou rekonstrukci tragického činu a pro ujasnění veškerých okolností, které s básníkovým skokem do tmy a prázdna souvisely. Leč ani nalezené Nezvalovy zápisky nedávají jasnou odpověď na otázku, co se vlastně osudného večera 12. listopadu 1951 v bytě v ulici Na Výtoni 7 přesně stalo. Kniha spíše odpovídá na otázku, co všechno nakonec přivedlo (případně moho přivést) neštastného básníka k tak zoufalému činu, a to je možná podstatnější než všechny spekulace o způsobu provedení Bieblovy sebevraždy jako takové. (eb)

Již potřetí má český čtenář možnost sledovat osudy Heleny Souč­kové, kterou do světa literárních postav uvedla spisovatelka Irena Dousková. Zatímco v románu Hrdý Budžes (1998) byla Helenka školním dítkem, které vnímalo normalizační proces raných sedmdesátých let z dětské perspektivy, v próze Oněgin byl Rusák (2006) je z hrdinky středoškolačka, která šedivé bezčasí reflektuje s jistou dávkou ironie a sarkasmu. Děj prózy Darda (Druhé město, Brno 2011) je zasazen do nejaktuálnější přítomnosti a z Heleny je již žena ve středním věku. Náhlý rozpad dlouhodobého partnerského vztahu znamená příchod krize, kterou ještě umocní vážné onemocnění. Hrdinka je tak najednou konfrontována se ztrátou dosavadních jistot, s vědomím vlastní smrtelnosti, s obavou o nedospělé děti… Autorce se na relativně malém prostoru podařilo postihnout pocity současných čtyřicátníků, které změna režimu zastihla již v dospělém věku. Urputná snaha etablovat se v prostředí rodícího se kapitalismu vedla některé z nich ke zříkání se hodnot a postojů, které se ještě nedávno zdály být neotřesitelné. Současně ale dává autorka prostřednictvím Heleny najevo odpor ke všem formám resentimentu vůči minulé době a pokusům převléci starou ideologii do moderního hávu. Zvláštní stránkou Helenina příběhu je i reflexe jejího židovství – stručně načrtnuté osudy jejích židovských přátel a příbuzných působí takřka absurdním dojmem. To vše vypráví Dousková, jak je jejím zvykem, mistrnou zkratkou, s hořkým humorem a ženskou citlivostí.(jde)

Na dvě stovky básníků jsou hrdiny básnické sbírky Karla Trinkewitze. Kniha Jak jsem potkal básníky (Galerie města Plzně, Plzeň 2011) je Trinkewitzovým vyznáním a současně i životopisem, a to nejen čtenářským. V jednotlivých básních totiž nepopisuje pouze svá setkání čtenářská, stranou nezůstává ani cesta, jíž se k tomu kterému setkání – skutečnému či jen na stránkách knih či novin a časopisů – dostal. V „epizodické roli“ se tu kupříkladu mihne i Dušan Třeštík, v úloze studentského překladatele Morgensternových Šibeničních písní. Karel Trinkewitz je známý jako všestranný umělec, zabývá se především tvorbou koláží, vizuální poezií či kaligrafií, známá je jeho vášeň pro haiku. A o některá haiku se se čtenářem podělí i v této básnické sbírce – píše je totiž mimo jiné tehdy, když navždy odejde některý z jeho básnických souputniků, jako své vnitřní rozloučení a dík. Promyšlený doprovod tvoří i přiložené koláže, jejichž souvislost s textem není rovněž náhodná. Tato kniha je nadmíru upřímná. Je z ní cítit klid, který jistě autorovi přinesl pobyt v Rabí, kde žije po návratu ze svého vynuceného setrvání v emigraci – odešel v roce 1979 a pak se postupně vracel, až se usadil v Pošumaví. A současně je tato básnická sbírka dobrodružstvím. S každým obrácením stránky se těšíte, se kterým z básníků se díky Trinkewitzovi setkáte i vy. A co víc si přát v marastu brzkého stmívání a pozdního východu slunce než přátelské setkání s básníky? (ivc)