Dříve, než jsi začal studovat herectví na JAMU v Brně, absolvoval jsi Vyšší průmyslovou školu energetickou v Kutné Hoře, což není múzám blízký obor. Co tě přivedlo k divadlu, odkud vzešel onen impulz?
Už jako malého kluka mě doslova fascinoval poslech rozhlasu, pohádek a rozhlasových her. Dodnes rozhlas pokládám za jedno ze zásadních médií, protože nezjevovaná obraznost, obraznost, která je předložena pouze tvé vlastní lidské fantazii, aby si každý dotvářel podobu princezen a princů a jiných osob ve své duši, pokládám za daleko tvořivější přístup než třeba televizní pohádky. Průmyslová škola je samozřejmě obor zcela nemúzický, ale přinesla mi setkání s několika vynikajícími lidmi, kteří mě zásadním způsobem ovlivnili. Byla to moje učitelka češtiny, paní profesorka Marie Lipská. Už koncem prvního ročníku jsem vstoupil do dramatického kroužku a spolu jsme uvedli Radúze a Mahulenu. Pak to byla osudová setkání se Zdeňkem Jelínkem, kamarádem, který studoval na univerzitě historii, a s jeho středoškolským profesorem, také historikem, Ladislavem Znojemským. A když jsem začal v Kutné Hoře hrát amatérské divadlo, potkal jsem se s řadou osobností, nevídaných, skvělých herců. Kupříkladu jedna z mých divadelních partnerek byla paní Berta Ohrensteinová, což byla maminka Oty Ornesta, Zdeňka Ornesta a Jiřího Ortena. Jednou za mnou přišla a povídá: Vím, že máš rád básničky. Měla jsem syna, který básničky psal, nechtěl bys říkat něco z něj? Před tím jsem jméno Orten samozřejmě neslyšel. Přinesla mi jeho verše, přečetl jsem si je a „laskavě“ jsem svolil, já hlupák patnáctiletý. Netušil jsem, že se dotýkám veršů jednoho z největších básníků, jací kdy chodili nejenom po Kutné Hoře, ale po světě vůbec. To už jsem se intenzivně kamarádil se Zdeňkem Jelínkem. Nechápu, co všechno již tenkrát věděl a znal. V jeho bytě doslova pod deskami a knihami praskala podlaha. Zasvěcoval mě systematicky do dějin hudby, divadla a poezie. Zdeněk mi jako vklad do života dal nejvíc, jemu vděčím za svůj rozhled a čerpám z toho do dnešních dnů.
...