Dějiny a současnost

Záhy po esejistické knize o historii zobrazování násilí a utrpení s názvem S bolestí druhých před očima přichází nakladatelství Paseka s další publikací americké autorky Su­san Sontagové. Sbírka esejů nazvaná Ve znamení Saturna (přeložil Martin Pokorný, Praha – Litomyšl 2011) je knihou věnovanou vesměs literátům či intelektuálům, k nimž autorku pojil osobní nebo „jen“ čtenářský vztah. Nejrozsáhlejší text je věnován francouzskému avantgardnímu básníkovi a divadelníkovi Antoinu Artaudovi, v titulním eseji knihy pak autorka reflektuje život německého filosofa a literárního kritika Waltera Benjamina. V dalších, kratších textech figurují jména Paula Goodmana, Hanse-Jürgena Syberberga, Rolanda Barthesa a Eliase Canettiho. Jediným negativně zabarveným esejem je proslulý text Fascinace fašismem z roku 1974. V jeho druhé části dospívá autorka na základě rozboru publikace věnované distinkcím a uniformám jednotek SS k závěrům, které spojují nacistickou estetiku se sadomasochismem. V první a podstatnější části eseje ale podrobuje analýze pozdní fotografickou publikaci německé herečky, filmařky a fotografky Leni Riefenstahlové Poslední z kmene Núba. Autorka vede přesvědčivou spojnici přes Riefenstahlové hereckou kariéru v „horolezeckých“ filmech, režie dokumentárních filmů ze sjezdů NSDAP a berlínské olympiády 1936 až k pokusům rehabilitovat se snímky Núbijců. Sontagová nejen odhaluje fašistickou estetiku Riefenstahlové a ji samotnou často usvědčuje ze lži, ale kritizuje i americké feministické kruhy, které ji adorovaly a obhajovaly. Pozoruhodný je i autorčin postřeh, v němž klade rovnítko mezi fašistický kult těla a zálibu tehdejších komunistických režimů v hromadných tělocvičných vystoupeních. (jde)

V roce 1966 vydal Československý spisovatel knihu vzpomínek satirika a právníka v jedné osobě Václava Laciny Co vám mám povídat. Již v té době mohly autorovy memoáry překvapit jistou mírou otevřenosti, se kterou vzpomínal na dobu první republiky. Levicově smýšlející Lacina měl pochopení i pro své názorové odpůrce z tzv. pravicových a konzervativních kruhů. Uznale mimo jiné hovořil o fašisticky orientovaném právníkovi a publicistovi Jaroslavu Chlubnovi, který nakonec zahynul za okupace v koncentračním táboře. V letošním roce vyšel péčí editora Martina Kučery druhý svazek Lacinových vzpomínek Co vám mám ještě povídat (Národní archiv, Praha 2011). Tento text autor dokončil na jaře 1984 a reflektuje v něm dobu od roku 1939 až do své současnosti. Lacina se po válce oddal zcela a bezvýhradně idejím komunismu, v padesátých letech pracoval ve vysokých pozicích na ministerstvu informací a ministerstvu spravedlnosti pod nechvalně proslulým ministrem Alexejem Čepičkou. Ovšem bylo by značně zjednodušující vidět v autorovi jen nomenklaturního prominenta; jeho sepětí se socialismem nebylo, jak praví editor v doslovu, rozhodně věcí kalkulu. V sedmdesátých letech Lacina dobrovolně vystoupil z KSČ (načež byl ještě pro jistotu vyloučen), odstěhoval se do Příbrami a stáhl do ústraní. Přesvědčeným socialistou zůstal až do smrti v roce 1993. Vydání druhého dílu Lacinových vzpomínek může někomu přijít jako nepatřičné, nicméně je dobře, že vyšly, už jen pro pochopení ambivalentnosti oné doby, kdy lidé jako Lacina v padesátých letech mnohým pomohli a na druhé straně bezvýhradně sloužili zločinnému režimu. (eb)

Per Olov Enquist patří v posledním dvacetiletí k nejsoustavněji překládaným současným švédským spisovatelům u nás – od roku 1990 bylo do češtiny přeloženo devět jeho děl (včetně divadelních her). Letos k nim navíc přibyl Jiný život (přeložil Zbyněk Černík, Host, Brno 2011), memoáry psané (ve Strindbergově duchu) v er formě. Spisovatel přemítá nad životem, jejž výrazně ovlivnila nejen ztráta otce, ale také staršího bratra, kterého sice nikdy nepoznal, avšak nese jeho jméno – naplní ho jistou váhavostí, čí život vlastně žije, jež se nakonec promění v hustou mlhu, která ho dokonce načas autorsky umlčí. Ve třech částech (Nevinnost, Silně osvětlené místo, Do temnoty) nahlíží etapy své osobní i společenské, bez mentorování, avšak nekompromisně formulované, od dětství prožitého v osamělosti severošvédské provincie Västerbotten po zralost v přeplněném světě. Vesnice Hjoggböle – ležící hluboko v lesích, dvacet kilometrů od pobřeží a tisíc kilometrů na sever od Stockholmu – se časem začne těšit jakési celostátní proslulosti, protože jejích sto padesát obyvatel vychovalo hned pět spisovatelů, členů Svazu švédských spisovatelů. Enquista se na to často ptají. Čím se dá tato nečekaná hustota vypravěčů vysvětlit? Na takové otázky obvykle odpovídá žertovně, je to podle něj následek skutečnosti, že se mezi sebou ženili a vdávali blízcí příbuzní: všichni si své manželské partnery hledali v okruhu dvaceti kilometrů. To způsobilo, že se rodila spousta obecních bláznů nebo spisovatelů, těžko říct, co z toho... (ivc)