Přídomky Ďáblův režisér a Goebbelsova režisérská hvězda obdařili Veita Harlana (1899–1964), jednoho z průrazných talentů moderního německého divadla a filmu, autoři jeho monografií Frank Noah (2000) a Ingrid Buchlohová (2010). Rozporuplná osobnost, která doplatila na konfrontaci umělecké potence a politického prostředí, v němž tvořila, se nedávno připomenula sedmdesátých výročím premiéry svého nejkontroverznějšího filmu Žid Süss (1940), v němž Harlan na počátku okupačního antisemitského běsnění promítl do postavy osvícenského bankéře Josefa Oppenheimera všechna záporná klišé o židovské komunitě. Tažení wehrmachtu Evropou pak zaručilo, že obratně natočený film shlédne také množství diváků napříč obsazenými zeměmi. Antisemitských škvárů vznikala v ateliérech společností Terra, Tobis a Ufa celá řada a můžeme se právem ptát, proč právě toto dílo považovala německá kulturní veřejnost za hodné jubilejní pozornosti. Důvodem jistě nebyla jen skutečnost, že se jednalo o první skutečně antisemitský film – tak Josef Goebbels okomentoval v deníkovém záznamu z listopadu 1939 scénář Eberharda Möllera, vycházející z horlivého protestantismu původní předlohy (Wilhelm Hauff, 1827). V osobě režiséra si Německo znovu oživilo traumata, týkající se hodnocení celé řady vynikajících či alespoň mimořádně schopných osobností, jejichž kariéra slibně začala v uvolněných dvacátých letech a které neměly sílu tuto dráhu opustit s nástupem Hitlerova režimu.
...