Florencie – srdce Toskány – byla pro české cestovatele, výtvarné umělce i literáty vždy jakousi jantarovou horou. Přitahovala je nejen svými uměleckými díly, ale i krajinným umístěním a barvitou historií plnou dramatických zvratů. Sienský rodák Enea Silvio Piccolomini (pozdější papež Pius II.) přirovnal v 15. století Prahu ke kráse Florencie, zájem o umělecké kontakty se pak stupňuje v době rudolfinské. Cestovatel Bedřich z Donína podal jako první Čech popis (i když stručný) několika nejvýznamnějších florentských památek, podrobná a z uměleckohistorického aspektu velmi cenná je pak jeho charakteristika medicejské zahrady v Pratolinu. Císař Rudolf II. marně lákal největšího sochaře florentského manýrismu Giovanniho da Bologna na svůj pražský dvůr (svůj obdiv k umělci, jehož díla měl ve své sbírce, alespoň projevil tím, že jej povýšil do šlechtického stavu). Podařilo se mu pak získat bratry(?) Castruccie – specialisty na intarzie z tvrdých kamenů a polodrahokamů. Z Florencie mířily do Prahy přímé výtvarné podněty i později – ve službách Albrechta z Valdštejna pracoval malíř Baccio del Bianco. Florencie fascinovala i v minulém století. I když se o ní například J. S. Machar vyjadřuje s poněkud křečovitým pohrdáním, naopak pozdější generál Rudolf Medek s nostalgií stále vzpomíná ve své České pouti do Itálie na nejsmutnější oči na světě dívek z Botticelliho Primavery a v bryskní skice podává jednu z nejpoetičtějších kulturních charakteristik města.
...
NLN, Praha 2009, 464 s., 479 Kč