Krize
Pro historika, který již nemůže vysedávat v archivech a cestovat po různých sympoziích v Evropě, není lepší zábavy než usednout večer na chvíli k počítači, surfovat po „světovém“ tisku a sledovat intelektuální reflexi současné krize. Je to festival známých politiků a slavných i méně známých jmen společenských vědců. Diskutuje se především o tom, proč tato krize a deprese vznikla. Pikantní je, že před nedávnem tvrdila nejvlivnější, liberálně konzervativní ekonomie a politologie a její „poradci“, že k velké hospodářské krizi a dlouhodobé depresi nemůže dojít. Svobodný trh bez hranic a omezení si totiž reguluje ekonomický vývoj sám a, jak se dalo statisticky doložit, zaručuje růst výroby a bohatství liberálního světa. Velká krize třicátých let minulého století se tudíž opakovat nemůže. Propad liberálních ekonomik v letech 2008–2009 způsobil šok, ale na rozdíl od minulé velké krize nevyvolal paniku. Zabránil jí kupodivu zcela odepisovaný stát. Dokonce zestátňováním zadlužených bank všelijakými regulacemi a dotacemi. Najednou získala politika vrch nad ekonomikou. A v učeném světě měli na chvíli navrch ti, kteří před možností velké krize varovali. Liberální ekonomové žili v omylu, že ekonomika se dá vypočítat, že je autonomní, diktuje životu své zákony – vlastně jediné pravidlo: svobody globálního trhu. Ekonomové zásady „nechat všechno běžet“ se však nemusí stydět za omyl, ten k vědě patří, ale měli by se omluvit za svou dogmatickou víru v překonané paradigma. Pokud bude trvat mezi znalci otevřenost myšlení a odvaha k experimentování, může být tato krize katarzí. Zatím však nikdo jistě neví a nedovede odhadnout, jak se ekonomika a společnost bude vyvíjet. Ale na tomto nevědění o budoucnosti je založen smysl dějin, respektive to, co jim lidé za smysl dávají. Pokud bychom věděli a dovedli vypočítat, co bude, byl by to konec dějin a počátek věčné stagnace, o kterou usiluje každý konzervativní dogmatismus.