Dějiny a současnost

Sedm povídek francouzského spisovatele Marcela Jouhandeaua (1888–1979) vyšlo v českém překladu pod názvem podtitulu jedné z nich – Jak dosáhnout počestnosti (přeložila Věra Dvořáková, Triáda, Praha 2009). Jedná se o povídkový výbor autora, který českému čtenáři doposud příliš známý nebyl. A přitom svět, který Jouhandeau popisuje – každodenní boj o přežití na malém městě – je tak pohlcující. Navíc autorův styl, jakoby zhuštěné věcné poznámky o životě jednotlivých postav, počítá velice intenzivně se čtenářovou představivostí a fantazií, takže dopad příběhů, jako by z velké části závisel na čtenáři samotném, protože nic nerezonuje v podvědomí tak, jako to, co sami dokážeme zařadit do svého prožitého spektra zkušeností, lásek či hrůz. Každý příběh je vlastně život jedné postavy – manžel Godichon, vrah Chlodomir, stará Františka, holič, Markéta Bargeronová, Malvína, Prudence Hautechaumová –, k nimž ale přistupují postavy další a autor s chirurgickou pečlivostí a obezřetností proplétá jejich osudy. Není doslovný, a přesto je četba jeho mikroskopických studií lidských vztahů a osudných pohnutek takřka vyčerpávající – jedna povídka jako by zahrnula celou románovou tetralogii. Apel na osobu čtenáře jde ruku v ruce s možným výkladem života samotného autora. Jouhandeau se narodil v městečku Guéret v Limuzínsku, které ve svých knihách časem přejmenoval na Chaminadour. Měl se stát knězem, ale od toho nakonec upustil. Bojoval se svými vnitřními běsy, které pro něj představovalo pravděpodobně homosexuální zaměření, což díky náboženskému zaměření nesl velmi těžce... Možná i proto jeho příběhy pohlcují krajní tápání mezi temnotou i světlem a možná proto působí, jako by se snad ani neodehrávaly za autorova života, ale v jakékoliv historické či biblické době. (ivc)

První svazek nové edice Jiný Jih nemohl být vybrán lépe. Fred Chappell je totiž svou tvorbou i životem s americkým Jihem spjatý velice pevně – včetně obdivu k dílu Williama Faulknera –, avšak současně se od svých spisovatelských kolegů výrazně liší, ať co do literárního výrazu, tak některými svými názory souvisejícími s historickým vývojem této části Spojených států. Kromě psaní se dlouhá léta věnoval i výuce tvůrčího psaní na univerzitní půdě a i v tomto oboru zastával velice osobité metody. Jeho dokonalou znalost akademického prostředí nelze přehlédnout ani v některých povídkách, jež se objevily ve výboru Věci mimo nás (přeložil Marcel Arbeit, Argo, Praha 2009). Literární cesta Freda Chappella začala již v útlém mládí, když se snažil prosadit již jako čtrnáctiletý student a přispíval do nerůznějších pulpových a fanzinových časopisů. Později psal i romány, díky nimž se prosadil především ve Francii. Na pomezí žánrů (sci-fi, fantasy, upírské romance, grotesky, psychologický příběh) navíc korunováno magickým realismem stal se Chappell slavný především díky skvělým povídkám, v nichž mimo jiné třeba zkoumá, kde leží hranice mezi skutečnou a smyšlenou historií. Harry a Lydie se trápili už se svým třetím předkem a docházeli k názoru, že je to divný brouk. Ani trochu je to nepřekvapilo, neboť z prvních dvou se rovněž vyklubaly svérázné exempláře, a tak litovali dne i hodiny, kdy se přihlásili do Programu předků při odboru živých dějin. (...) Do programu je dohnala nejdestruktivnější ze všech tužeb: touha po sebezdokonalení. Když v rámci oslav stopadesátého výročí občanské války Harrymu Beachamovi zavolali z oddělení archivnictví a historie, sdělili mu, že podle jejich záznamů má nejméně tři předky, kteří se toho velkého konfliktu zúčastnili, a zeptali se, jestli by se s nimi nechtěl setkat, odpověděl samozřejmě, že ano, že by se s nimi setkat chtěl. Který Jižan by neřekl totéž? (ivc)

Český překlad ukrajinské literatury patří ke vskutku řídkým jevům. Próza Tučňák a smrt (přeložil Milan Dvořák, Galén, Praha 2010) je takovou výjimkou, byť její rusky píšící autor Andrej Kurkov se nejen narodil v Petrohradě, ale kromě Kyjeva dlouhodobě pobývá i v Londýně. Příběh z devadesátých let minulého století tematizuje řadu společenských problémů, které si český čtenář spojuje především s ruským prostředím – nízkou životní úroveň běžných občanů, živořící veřejné instituce, vzestup bezskrupulózní podnikatelské vrstvy vyrůstající z organizovaného zločinu, prorůstání mafiánských kruhů s kruhy politickými apod. Zneuznaný spisovatel Viktor Zolotarjov žije v ukrajinské metropoli spolu s tučňákem, kterého získal do opatrování z krachující zoo. Z místního deníku dostane nabídku na psaní nekrologů dosud žijících VIP osob. Vypadá to, že jde jen o další, byť honorované psaní do šuplíku, ale záhy začnou „odbavené“ osoby umírat a o Viktora se zajímají různí lidé… Próza psaná jednoduchým stylem a jazykem nabývá ze zprvu fraškovitých rysů podoby příběhu takřka kafkovského. Snad lze prozradit, že je celý příběh vtipně vypointován, že tučňák není jen atraktivní rekvizita, nýbrž plnohodnotná postava, a že kromě humoru lze v knize nalézt i pasáže značně tísnivé. Vše je ale jakoby potaženo závojem chandry, která je zjevně vlastní i Ukrajincům. (jde)