Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Ve jménu přímé akce

Aktuální číslo

Za jednu facku – dvě!

Za jednu facku – dvě!

Rozhovor s Ondřejem Slačálkem o anarchismu jako přímé akci, pedagogice, praxi a minulosti i přítomnosti alternativ
Jiří Suk

Kde hledat historické kořeny anarchismu? A jaký je jeho vztah k jiných ideologiím, především k liberalismu a socialismu?

Jako každá moderní myšlenková tradice i anarchismus si vytváří rodokmen jdoucí daleko do dějin. Tradice, již si zpětně konstruuje, se táhne k řeckým kynikům, k některým středověkým heretikům, k levellerům a diggerům z anglické revoluce i k enragés z revoluce francouzské. Jako soudržný soubor myšlenek ovšem anarchismus vzniká během 19. století, a to spíše později než ostatní proudy. Jako první se za anarchistu prohlásil Pierre-Joseph Proudhon (použil dobovou politickou nadávku). O anarchismu jako propracované filosofii konkrétního politického hnutí ale můžeme mluvit až u Michaila Bakunina a jeho spisů z šedesátých a sedmdesátých let 19. století. Anarchismus můžeme interpretovat jako radikalizující odpověď na přísliby jiných ideologií: nabízel-li liberalismus svobodu, bral jej anarchismus za slovo a rozehrával koncept svobody proti instituci, která měla svobodu jejím omezením zaručit, tedy státu – a také proti volnému trhu. Tato kritika by anarchisty spojovala se socialisty a anarchismus také vznikl na okraji socialistického hnutí. Jestliže Marx a Engels iniciovali přeměnu sekcí První internacionály v politické strany, anarchisté to odmítli s tím, že podřizovat organizace proletariátu centralizovaným strukturám je proti socialistickému duchu a že je třeba, aby proletářské hnutí mělo charakter federace autonomních skupin. Jejich kritika pokračovala: Bude-li proletářské hnutí modelováno podle autoritářských institucí negované společnosti, výsledkem snadno může být nový systém útlaku, rudá diktatura omezující svobodu člověka stejně nebo více jako kapitalistický režim. Bodem distinkce je pochopitelně odmítnutí státu. Jestliže takřka všechny moderní ideologie s monopolem legitimního násilí přinejmenším počítaly, pokud jej neučinily klíčovým nástrojem k prosazení svých cílů, pro anarchisty představoval nepřijatelné, neospravedlnitelné omezení svobody společnosti. Tu podle anarchistů stát zbavuje tvořivých možností, které směřují ke společenské samosprávě bez mocenských center.

Jaké místo zaujímaly v anarchistickém hnutí teroristické akce? A jaké bylo zdůvodnění teroru?

Terorismus se opíral o několik impulzů. O inspiraci revolucionáři v carském Rusku, tvrdé potlačení pařížské komuny, o represe obecně… Obecnějším pozadím posléze bylo také odcizení vůči průmyslovému kapitalismu a nastupujícím masovým politickým formacím, které přinášely centralizovanou formu řízení, silné vůdce a rozsáhlé stranické aparáty. Anarchisté se rozhodli proti zprostředkované aktivitě, jakou byla v jejich pojetí například účast ve volbách nebo politických stranách, postavit přímou akci. Tedy činy, které budou přímým, bezprostředním vyjádřením hněvu lidu. Motiv odplaty se v rétorice anarchistických teroristů vyskytoval často, některé atentáty měly být bezprostřední reakcí na represe. Zároveň se mělo jednat o mobilizační činy – o fyzickou reakci na asymetrii moci. Anarchistické atentáty si kladly za cíl ukázat, že i ten nejmocnější je zranitelný. Měly inspirovat k povstáním. Lid měl vidět, že proti moci lze postavit odhodlání, že i malá menšina či dokonce jedinec mohou otřást mocí – a což teprve masa. Slovy bývalého sociálnědemokratického poslance a pak radikála Johanna Mosta měly atentáty představovat propagandu činem, která bude inspirovat další konfrontace. Anarchistům se podařilo dosáhnout svými atentáty až ke špičkám dobové „oficiální society“, můžeme zmínit vraždy francouzského prezidenta Sadi Carnota (1894), španělského premiéra Antonia Canovase (1897), italského krále Umberta I. (1900) a prezidenta USA Williama McKinleyho (1901). Jejich cíle se jim ale dosáhnout nepodařilo. Atentáty namísto inspirace odrazovaly a zastrašovaly, namísto vzniku solidarity proti vládnoucím vytvářely v širokých vrstvách často solidaritu s vládnoucími. Posloužily také jako legitimizace represí.

Na přelomu 19. a 20. století se také většina anarchistického hnutí od terorismu odklonila. Co jej nahradilo?

Někteří militanti se nadále uchylovali k teroristickým akcím, velká část teoretiků hnutí ale vystavila na přelomu století terorismus (sebe)kritice. Nejen kvůli důsledkům, ale také proto, že vycházely ze zjednodušujícího popisu systému a přeceňovaly význam jeho reprezentantů. Anarchisté nyní více zohledňovali význam mocenských rolí a struktur. Atentáty byly odmítány i z morálních důvodů, slovy Malatesty: Nevěříme v právo trestat; odmítáme myšlenku odplaty jako barbarský čin. Nemáme v úmyslu být ani katy, ani mstiteli. Zdá se nám, že role osvoboditelů a usmiřovatelů je pozitivnější. Objektem kritiky se ale stala i pozice izolovaného hrdiny, do níž se anarchistický atentátník stavěl a která se poněkud příčila anarchistickému antielitářství. Pro anarchisty se zatím otevírala šance spojit kritiku reprezentace a volání po přímém vedení sociálního boje s organizováním masového sociální hnutí. Poprvé ve Francii pod názvem revoluční syndikalismus – anarchisté začali inspirovat a organizovat nezávislé a radikální odbory. Po francouzské CGT přišla celá řada dalších, u nás Česká federace všech odborů. Největší proslulost získala španělská CNT, ale byla tu také argentinská FORA, v meziválečné době německá FAU a mnohé jiné. Jestliže už anarchistické atentáty bývaly pojmenovány jako přímé akce, v kontextu s odborovou aktivitou získal tento pojem nový význam. Zatímco sociální demokracie prosazovala všeobecné volební právo a přečíslení reprezentantů buržoa­zie na půdě parlamentu, anarchisté nabízeli proletářskému hnutí přímou konfrontaci. Žádné socialistické parlamentní elity, které se v posledku přizpůsobí buržoazní politice, ale přímá aktivita odborů, zejména stávkové boje. Stávka, která přímo ukáže sílu pracujících a jejich možnost zastavit kapitalistickou produkci a s ní i celý život společnosti, neměla být pouhým účinným nástrojem ke zlepšení situace. Představovala zároveň prostředek k získání bojových ctností a samosprávných schopností, přípravu na společnost po revoluci. Přímá akce byla právě tak formou konfrontace s mocí, jako svého druhu výchovnou institucí, nositelem anarchistické politické pedagogiky praxí. Dodejme, že koncept přímé akce měl ambivalentní dopad – nezůstal u těch, kteří odmítali jakoukoli moc, ale skrze filosofa Georgese Sorela, po jistý čas stoupence revolučního syndikalismu, výrazně ovlivnil ruské bolševiky i italské fašisty. Pro ně pochopitelně nebyl nástrojem boje proti státní moci, ale prostředkem k jejímu uchopení a následně zintenzivnění.

Jaký vztah chovali anarchisté k leninskému bolševismu před rokem 1917?

Postoje anarchistického hnutí se dost různily, ale drtivá většina revoluci uvítala. Představovala pro ně čin a uskutečnění – byť nedokonalé a kruté – jejich ideálů odporu proti starým institucím, proti státům a mocným, které vehnaly národy do první světové války. I cynismus bolševiků vůči staré, buržoazní demokracii anarchistům imponoval –ústavodárné shromáždění ostatně rozpouštěl 5. ledna 1918 anarchista Železňakov. Brzy se nicméně před anarchisty objevilo dilema: podpořit revoluci, i když znamená diktaturu a místo kýžené svobody a emancipace nabízí ještě větší koncentraci moci, nadvládu elit a státní násilí? Režim, který bolševici zavedli, anarchisté brzy překřtili na státní kapitalismus a většina anarchistů se po krátkém období okouzlení stala jeho nesmlouvavými kritiky. To platilo především pro ty, kteří v Rusku žili nebo se do něj vrátili a mohli sledovat, jak Rudá armáda v březnu 1921 brutálně potlačila povstání námořníků v revoluční baště Kronštadtu a jak v létě téhož roku rozdrtila machnovecké hnutí na Ukrajině, jehož se účastnili i anarchisté. Pro řadu anarchistů bylo ovšem nadšení z revoluce počátkem názorového vývoje, který znamenal úplný přechod k Třetí internacionále. To byl i případ českého anarchismu.

Jaké byly vývojové peripetie přerodu českých anarchistů v disciplinované členy KSČ?

Pokud si přečteme Šrámkův Modrý a rudý, Sauerovy Pašeráky a k tomu třeba zalistujeme starými ročníky Nového kultu, Komuny či Zádruhy, pochopíme různorodost českého anarchismu. Od devadesátých let 19. století sdružovalo hnutí mladé buřičské básníky i horníky z drsného českého severu. Bylo rejdištěm idealistů i dobrodruhů, jako byl pašerák Karel Vohryzek proslulý heslem Za jednu facku – dvě! Často jeho jménem vystupovaly svébytné, samorostlé osobnosti. Literární historik Václav Štěpán, jehož diplomová práce z šedesátých let 20. století je stále nejlepším zpracováním dějin českého anarchismu té doby, vyjádřil názor, že se typově jednalo o podobné lidi, jací se předtím stávali např. písmáky… V redakcích anarchistických časopisů dozrávala celá jedna literární generace, setkávali se zde Neumann, Šrámek, Hašek, Toman, Gellner a další. Krátce před první světovou válkou se toto hnutí vyčerpalo a začalo hledat nové cesty. Návrh Bohuslava Vrbenského na založení „svérázné“ anarchistické politické strany označil Michal Kácha za zárodek budoucích kompromisů a nemýlil se. Pod dojmem první světové války se anarchisté zapojili do hnutí za samostatný stát, s nímž se zprvu identifikovali – Vrbenský se dokonce nakrátko stal ministrem. S deziluzí z poměrů v nové republice šla ruku v ruce sympatie s revolučním Ruskem. Jestliže se jednou identifikovali se státem, nevrátili se k jeho zásadnímu popírání, ale k identifikaci s jinou etatistickou doktrínou. Ve dvou vlnách, v letech 1920 a 1923, opustili řady národních sociálů, s nimiž se předtím sloučili, a vstoupili do KSČ, již někteří pomáhali zakládat. S výjimkou nepočetných skupinek tak dějiny českého anarchismu na takřka sedmdesát let skončily.

Situace anarchismu v jiných zemích vypadala ale jinak...

Bolševizační vlna ovlivnila hnutí v celé Evropě. Řada skupin k ní ovšem zaujala kritický postoj. Klíčové bylo odmítavé stanovisko většiny anarchosyndikalistických odborů, které se roku 1922 sjednotily do Mezinárodního dělnického sdružení, mimo jiné v reakci na založení Rudých odborů jako organizace, která podřizovala radikální odborářské aktivity politice Třetí internacionály. Duší internacionály byl Rudolf Rocker, před válkou mnohaletý organizátor odborů mezi židovskými dělníky v londýnském East Endu, ač sám německý emigrant, který se s prvními Židy setkal až v dospělosti. Právě Rocker rozvinul důslednou kritiku bolševismu již v jeho prvních revolučních letech, kdy mimo jiné postavil socialistickou tradici rad (sovětů) proti konceptu diktatury, který označil za politováníhodné dědictví po buržoazii.

Jak to bylo s anarchismem v šedesátých letech 20. století, která se vyznačovala otevřenou revoltou proti západnímu kapitalistickému systému?

V šedesátých letech zažil anarchismus obrodu. Stal se jednou z výrazných ideologií radikální mládeže. Hnutí získalo i další impulzy – v alternativní kultuře, v sedmdesátých letech a posléze zejména v punkové hudbě, v autonomní scéně a squattingu, tedy obsazování prázdných domů. Anarchisté také prostřednictvím teoretické práce Murraye Bookchina i praktického zapojení v environmentálních hnutích propojili své ideje s ekologickými tématy. Právě v šedesátých letech se vrátil původně anarchistický koncept přímé akce. Hnutí za občanská práva, protiváleční aktivisté a právě ekologické iniciativy – ti všichni zanesli do svého repertoáru některou z podob přímé akce. Odcizení masové společnosti vyvolalo zájem o jiné než zastupitelské formy politiky. Je pravda, že z hlediska tradičního anarchismu byly tyto podoby přímé akce velmi často pouze symbolické, neboť sociální konflikt spíše vyjadřovaly, než aby jej přetavovaly do sociálního boje. V šedesátých letech se také obrodil tradičněji orientovaný anarchismus, který se s anarchismem mladých radikálů v lecčem míjel. Vyjádřil to např. střet mezi Danielem Cohn-Benditem a některými veterány hnutí na kongresu anarchistů v italské Carraře v roce 1968. Starší anarchisté nedokázali akceptovat atraktivnost, kterou pro mladé radikály měla některá marxistická hesla, právě tak jako jejich orientaci na aktivitu, která nebyla ani revolučním bojem podobným španělské občanské válce, ani klasickým protestem. Pouliční boje s policií, symbolické nátlakové akce, ale také vytváření dočasných či trvalejších autonomních prostor – to vše se stalo od šedesátých let charakteristikou nového anarchismu a autonomní scény, jakkoli někteří představitelé tohoto proudu, zejména Daniel Cohn-Bendit sám, se od radikalismu po čase odklonili.

Jakými směry se ubíral anarchismus po pádu „reálných socialismů“ v roce 1989?

Pro anarchismus se otevřel nový prostor. I v Česku jsme viděli, že zatímco jiné proudy levice, ale i odbory se ocitly v defenzivě, anarchismus se obnovil a získal i jistou popularitu díky spojení s alternativními životními styly západní mládeže. Anarchisté vnímali minulý režim jako gigantickou a krutou simulaci socialismu. Socialismus, tedy společenské vlastnictví výrobních prostředků, se podle anarchistů nesmí zaměňovat s vlastnictvím státu, protože stát není společnost, ale panství nad společností. V tomto smyslu pro anarchismus znamenal pád východního bloku osvobození k ještě silnější kritice západního kapitalismu. Anarchismus na přelomu století je velmi rozrůzněným a rozšířeným proudem. Shoduje se na kritice všech donucujících institucí, ovšem priority se liší. Anarchisty potkáte na velkých demonstracích hnutí proti kapitalistické globalizaci – v militantních černých blocích, ale i mezi kreativními skupinami nezávislých umělců. Anarchisté patří k těm, kdo obsazují a obydlují prázdné domy a vytvářejí z nich centra alternativní kultury, i k inicia­tivě Food not Bombs, která se pod heslem solidaritu, ne charitu snaží pomáhat bezdomovcům. K „anarchii“ se hlásí punk, prvky anarchistické filosofie dočasné autonomní zóny Hakima Beye nalezneme i v subkultuře freetekno. V Řecku anarchistické hnutí představuje výrazný a militantní odpor – ještě je brzy na hodnocení role, kterou sehrává v protestech proti současným „úsporným opatřením“. V Izraeli anarchisté vytvořili iniciativu proti zdi a demonstrují bok po boku s Palestinci; ve Venezuele odmítají binární pojetí politiky opozice versus Chávez a namísto toho se snaží mobilizovat nezávislá sociální hnutí mimo tento střet. V Bělorusku anarchisté z okruhu dnes již zakázaného satirického časopisu Navinky představují alternativní podobu opozice, která si dovede vystřelit z Lukašenka i jeho odpůrců; anarchisté z Autonomní akce jsou radikální opozicí v Rusku. Ve Španělsku, Švédsku i v dalších zemích stále existují anarchismem inspirované odbory, v Německu se nyní bojuje proti snaze o jejich zákaz. Anarchismus není fosilie z 19. století. Vyvíjí se a prochází velkými vnitřními diskusemi – jednu z nejzajímavějších vyvolal Noam Chomsky v devadesátých letech minulého století, když zpochybnil anarchistickou negaci státu s tím, že v situaci, kdy na něj útočí neoliberalismus ve jménu vlády firem a jiných „soukromých tyranií“, by anarchisté naopak měli některé instituce státu (např. přerozdělování ve prospěch potřebných) hájit s perspektivou jejich překonání v jiném společenském kontextu. Řada autorů s tímto názorem ovšem nesouhlasila. Rozhovor připravil Jiří SUK

Ondřej SLAČÁLEK (nar. 1982) v Praze, působí na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a na Ústavu mezinárodních vztahů. Věnuje se zejména dějinám radikalismu, teoriím mezinárodních vztahů, problematice ideologie a sociálním hnutím. Spolu s Václavem Tomkem publikoval knihu o historii anarchismu Anarchismus. Svoboda proti moci (Praha 2006), účastnil se kolektivních publikací jako např. Václav Bělohradský a kol.: Kritika depolitizovaného rozumu (Praha 2010), či Pavel Barša a kol.: Dialog teorií (Praha 2010). Publikuje například v Politologické revui, Politologickém časopise či v Mezinárodních vztazích, jinak též v A2, Novém Prostoru či MF Dnes. Působil také jako aktivista anarchistického hnutí a redaktor časopisu A-kontra.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz