Dějiny a současnost

Když A. J. Lobanov-Rostovski, jeden z prvních znalců ruské ikonografie, v 19. století údajně v jednom svém dopise jinému znalci napsal úpěnlivou žádost o pomoc s rozkrytím mlhy, která se stále rozprostírá kolem obrazů s Petrem Velikým, asi netušil, že toto „zamlžení“ nepůjde odstranit tak snadno. A nejméně prodyšná mlha se nakupila nad obrazy, na nichž měl ruského cara Petra I. vypodobnit Jan Kupecký. Na problematiku setkání Petra Velikého a Jana Kupeckého se soustředili nejen znalci umění, za všechny jmenujme Nikolaie Jelenewa (Peter der Grosse und Johann Kupetzky, Praha 1942) či Eduarda Šafaříka (Joannes Kupezky, 1667–1740, Praha 1928), ale i historici soustředící se na česko-ruské vztahy (např. František Kurfürst), protože setkání vládce a malíře začalo nabírat v jistém kontextu až ideologicko-nacionalistický rozměr. Jádro otázky se soustředilo na to, zda se Petr I. s Janem Kupeckým skutečně v reálu setkali či zda portréty, které z Kupeckého dílny pocházejí, byly vytvořeny na základě podobizny jiné. V počátcích bádání stála také otázka, zda Petrovy podobizny maloval skutečně samotný Kupecký. Mistr se s ruským vládcem měl setkat během jednoho z Petrových pobytů v Karlových Varech. Petr I. se sem poprvé vydal roku 1711 po neúspěšném tažení proti Turkům, po porážce na Prutu. Do Varů dorazil zkraje podzimu a, jak s oblibou jeho životopisci dodávají citujíce jeho dopis manželce Kateřině (I.), příliš se mu v té díře nelíbilo. Citujeme-li toto jeho přirovnání, nesmíme opomenout fakt, že Petr (nar. 1672) měl již z dětství velké problémy s uzavřeným prostorem (viz rok 1682, kdy došlo k povstání střelců a masakrům v paláci, kde malý carevič pobýval), což mu údolní městečko obklopené kopci a tmavými lesy podvědomě jistě připomínalo. Účinnost léčivých pramenů v souvislosti s jeho neustále se zhoršujícím zdravím jej nakonec ale přiměly tento úzkostný stav překonat, a tak se Petr Veliký do lázní v západní části Království českého vrátil hned o rok později. A tehdy pravděpodobně došlo k vyžádanému setkání s nejproslulejším portrétistou tehdejší doby Janem Kupeckým. Primární pramenné zdroje jsou k tomuto setkání skoupé. Petr jej nezmiňuje ani v dopisech, ani ve svých zápiscích. Velké zmatky vnesly do záležitosti spisy Kupeckého životopisce, přítele a žáka Johanna Caspara Füessliho (1706–1782) a dobového historika Jakoba Stählina (1712–1785), kteří dění interpretovali každý po svém – Füessli údajně citoval vzpomínky svěřené mu samotným Kupeckým, s nímž se na počátku třicátých let setkal v Norimberku, a Stählin pro změnu vycházel v podstatě z „lidové slovesnosti“, z historek, které o ruském carovi sesbíral a vydal jako Originální anekdoty o Petru Velikém. Setkání umístili totiž do roku 1716, a navíc je „obohatili“ o různé pikantnosti především ve spojitosti s císařem Karlem VI. či s domnělým pozváním Jana Kupeckého na carský dvůr. Později tyto historky přejímali i historikové, a někteří si je ještě rozšířili o svá vysvětlení. Jan Kupecký prožil nanejvýš neklidný život, což je i název životopisné kapitoly v katalogu od Eduarda A. Safarika k velké Kupeckého výstavě v Cáchách na přelomu let 2001 a 2002, jenž vyšel v Římě (2001). A nejasnosti kolem jeho portrétování Petra Velikého do něho vlastně zcela zapadají. Pomáhat mu s portrétováním tohoto velikána údajně měl saský malíř David Hoyer (nar. 1667). A právě tento Kupeckého kolega a přítel sehrál i jakousi „identifikační“ roli. Kupecký jej totiž portrétoval pravděpodobně ve stejné době, kdy měl pracovat na zakázce pro ruského cara. Na Hoyerově ateliérové podobizně s loutnou se totiž v pozadí objevil i rozpracovaný portrét Petra Velikého z pravého profilu, s modrou šerpou svatoondřejského řádu. Tento Petrův portrét však není jediný, který s největší pravděpodobností z Kupeckého dílny vyšel. Kromě této oficiální podobizny, jež se dle některých verzí měla stát i předlohou carova portrétu na rublech, je k obrazům „Kupeckého typu“ ještě řazen portrét Petra s maršálskou holí. Tato podobizna se nachází ve sbírkách rodiny brunšvických vévodů, z níž pocházela Sophia Charlotta Brunšvicko-Wolfenbüttelská, manželka Petrova syna Alexeje. Petrovy rysy nesou také postavy ze dvou jiných obrazů – na jednom je vyobrazen vznešený muž s bílým psem a na dalším, který bývá označován za Kupeckého nejzdařilejší, vznešený muž v suknici. Velice zajímavé je tvrzení, které asi bude pravdě nejblíže, že se malíř se svým „modelem“ vůbec setkat nemuseli. Protože když se zahledíme na podobizny Petra Velikého, které vznikly v malířských dílnách i jiných věhlasných tvůrců tehdejší doby – Godfreye Knellera, Carla De Moora, Jeana Marca Natiera, Antoina Pesneho či i Jacopa Amigoniho (posmrtný Petrův portrét) –, zjistíme, že se vlastně jedná stále o stejný typ portrétu. Chybí na nich vlastně jakákoliv atmosféra či jakási „živost“, kterou ale jiné portréty od těchto malířů nepostrádají. A také se z nich vlastně vytratila změna Petrova vzezření – přestože to byl velice nemocný muž, na jehož mimice se bolest jistojistě podepsala, má na všech vyobrazeních v podstatě stejný výraz, jako by byl dělán dle nějaké předlohy. Setkání Petra I. a Jana Kupeckého však ani tato úvaha nevylučuje...