Tři renomovaní profesoři egyptologie a arabistiky z Filozofické fakulty Karlovy univerzity jsou autory Dějin Egypta a svou knihu vhodně rozdělili do čtyř částí pojednávajících o hlavních historických epochách země na Nilu: I. Nejstarší dějiny Egypta (L.Bareš), II. Egypt ve středověku (R. Veselý), III. Moderní Egypt (E. Gombár), IV. Soudobý Egypt (E. Gombár). Jejich zřejmě nejtěžším úkolem bylo v požadovaném knižním rozsahu postihnout v celé šíři zmíněné epochy egyptských dějin, přičemž každé z nich by právě tak bylo možné věnovat samostatnou monografii. Území, jehož dějiny jsou zde poutavě představeny, je po přírodní stránce velmi specifické. Tvoří ho úzké nilské údolí, sevřené na východě horskými masivy Arabské pouště a na západě rozlehlými písečnými pláněmi Libyjské pouště, a široká nilská (kdysi bažinatá) delta. Tuto oblast s úrodnou černozemí staří Egypťané považovali za svou domovinu a výstižně ji také nazvali „Černou zemí“, na rozdíl od přilehlých nehostinných a obávaných pouští „Červené země“. Do života a myšlení obyvatel Egypta (Hérodotem označeného jako dar Nilu) zasáhly zcela přirozeně každoroční životodárné nilské záplavy a dá se říci, že také určily jejich pravidelný životní rytmus. Egypťané byli vždy především zemědělci, a byli tedy plně závislí na úrodě, dané výškou záplavy. Písemné zprávy o budování zavlažovacích zařízení, kanálů a stavidel pocházejí teprve z konce 3. tisíciletí př. Kr., takže počátky umělého zavodňování v Egyptě klademe až do této doby. V záplavové nížině nilského údolí se v období 6000–5000 př. Kr. začaly rychle rozvíjet neolitické kultury s usedlým způsobem života, pěstováním obilí, chovem dobytka, výrobou užitkové keramiky, zhotovováním kamenných mnohoúčelových hlazených nástrojů, předením a tkaním látek. Velmi správně se zde poukazuje na nyní doložené spojení místních tradic a předovýchodních a saharských (Nabta) vlivů, které vedlo k neobyčejnému hospodářskému a kulturnímu rozmachu ještě v předdynastické době a posléze i ke vzniku nejstaršího státního útvaru na půdě Afriky (přibližně 3150–3050 př. Kr.). Tento zažil ve Staré říši (cca 2700–2180 př. Kr.) svou první dobu skutečné politické stability, hospodářské prosperity a rozkvětu řemesel, architektury a umění. Již tehdy byl ve společnosti pevně zakotven princip maat – ideál pravdy, práva, spravedlnosti a mravního řádu. V dějinách faraonského Egypta se střídaly vrcholné doby rozmachu (Stará, Střední a Nová říše) s obdobími politické a hospodářské krize (tři tzv. přechodná období), kdy také docházelo k útokům na Egypt zvenčí a byly nastolovány cizí nadvlády, které musely Egypťany značně traumatizovat. Cizinci (Núbijci, Libyjci, Asijci) byli totiž považováni za odvěké nepřátele Egypta, které musel panovník – bůh žijící na zemi denně (alespoň rituálně) porážet a zabíjet, neboť znamenali trvalou hrozbu pro zemi a pro boží řád maat. V Pozdní době ještě vynikla vláda panovníků 26. dynastie (tzv. sajská renesance, 663–525 př. Kr.), kteří se však neubránili perské hrozbě. Perská nadvláda trvala až do roku 404 př Kr., kdy byla na pouhých 60 let obnovena egyptská samostatnost. Poslední egyptský panovník Nachthareheb podlehl v roce 343 př. Kr. opět Peršanům, které vypudil ze země v roce 332 př. Kr. Alexandr Makedonský. A nadlouho následovaly dějiny Egypta psané Řeckem a Římem. Obrat znamenal až rok 395, kdy se za vlády Theodosia I. stalo státním náboženstvím křesťanství a v zemi začala doba byzantské nadvlády, která skončila v roce 640 vpádem Arabů. Dějinný vývoj postupně arabizovaného a převážně také islamizovaného středověkého i novověkého Egypta byl neméně strhující. Egypt představoval důležitou součást říše arabských chalífů a opět zažil období vzestupu, zvláště za vlády nezávislých fátimovských chalífů (969–1171), kterým se podařilo učinit z Káhiry nejvýstavnější město v celé tehdejší islámské říši. Připomeňme, že Egypt odolal i vážným dlouhodobým invazím evropských křižáků a asijských Mongolů. Politická nezávislost země nicméně skončila roku 1517, kdy ji dobyl sultán Selim I. a začlenil ji jako provincii do Osmanské říše. Jako konec středověku se v Egyptě chápe rok 1798, kdy sem Napoleon Bonaparte uspořádal okázalé vojenské tažení a země byla vtažena do velké mezinárodní politiky a nového koloniálního zápasu. To bezprostředně poznamenalo v 19. a 20. století dějiny chedívského a královského Egypta (1805–1953). Tomuto období je věnována třetí část publikace, zatímco závěrečná čtvrtá část pojednává velice objektivně o soudobém Egyptě (od roku 1952 do současnosti). Sem je vhodně zařazena i kapitola o česko-egyptských vztazích. Publikaci ještě doplňují obsáhlé Dodatky, které zahrnují základní statistické údaje, chronologický přehled významných událostí, genealogie vládců Egypta, slovníček pojmů, poznámku k přepisu arabských jmen a slov, seznam map, výběrovou literaturu a rejstřík. Jen pro úplnost uvedeme, že v rejstříku nejsou zmíněna všechna osobní jména a zeměpisné názvy a že výběr černobílých fotografií by mohl být reprezentativnější. Český čtenář tak dostává do rukou zasvěcené a naprosto spolehlivé dějiny Egypta od pravěku po současnost, které odrážejí současný stav egyptologického a arabistického poznání.
NLN, Praha 2010, 832 s., 599 Kč