Dějiny a současnost

Alena Wagnerová umí říznout do živého. Všechny její knihy, které ohledávají křehkost česko-německých vztahů ve 20. století, vyvolávají diskuse. Stejně tak ale vybízejí k přemýšlení, neboť v osobních příbězích pro velké dějiny anonymních jedinců je povětšinou ukryta tragika „krátkého století“, v němž vešlo vniveč mnohasetleté česko-německé soužití. V knize A zapomenutí vejdeme do dějin… Němci proti Hitlerovi: životní příběhy německých odpůrců nacismu v Československu (NLN, 2010) se zaměřila na osudy lidí, kteří jako němečtí sociální demokraté či komunisté bojovali, byť ne se zbraní v ruce, proti Henleinovi. Příběhy, které sami aktéři či jejich potomci vyprávějí, zachycují politicky vyhrocené vztahy v českém pohraničí po masivním úspěchu Henleinovy Sudetoněmecké strany ve volbách v roce 1935, kdy více než dvě třetiny sudetských Němců daly svůj hlas hnutí, jež rozhodně nemínilo v Československu budovat demokracii a jež rozhodně neusilovalo o prohloubení politického soužití Čechů a Němců. Onen zlom, kdy se z obyčejných sociálních demokratů ze dne na den stali nepřátelé německé věci, podle svědectví Wagnerovou zpovídaných osob pronikal do všech sfér života – do pracovních, sousedských či přátelských vztahů a ve stejně velké míře i do škol a života dětí. Pro předválečná a válečná léta v knize dominují vztahy mezi odlišně politicky orientovanými v Československu žijícími Němci, v nichž tu a tam probleskne pocit zrady ze strany Čechů, kteří po Mnichovu bez boje postoupili pohraničí Hitlerovi a kteří na území protektorátu neměli zájem a odvahu chránit z pohraničí uprchlé sociálnědemokratické a komunistické aktivisty. Samotná poválečná léta, jež tvoří integrální součást vzpomínek patnácti osob, jsou pak většinou odsunutými vnímána jako osobní katastrofa. I když se individuální osudy a příběhy liší a jsou podmíněny jak politickou orientací, tak místem, kam se po odsunu „dobrovolní vystěhovalci“ dostali (tedy zda se ocitli v ruské, či naopak v západní zóně), přesto většina ze sudetských, levicově orientovaných Němců vnímala přístup pokvětnového Československa jako zklamání. Rezistence Němců, kteří se nenechali nalákat na Henleinovy a Hitlerovy sliby, byla zapomenuta a namísto ní nastoupil princip kolektivní viny. Ten sice počítal u prokazatelných antifašistů s možností vzít si s sebou do Německa téměř veškerý movitý majetek, popřípadě dával antifašistům možnost zůstat v Československu. V praxi však vytvářel takovou atmosféru, jež Němcům, kteří před válkou žili svým vlastním životem, nenaučili se česky a vnímali téměř výhradně svoji německou kulturu, zabraňovala v zemi zůstat a důstojně a plnohodnotně zde žít. Většina vzpomínajících si je vědoma významu odsunu jako trestu, zároveň v nich ale zůstává smutek z nespravedlnosti a ze ztráty vlasti, za jejíž zachování v roce 1938 nejrůznějším způsobem bojovali (mnohem více než mnozí Češi). O to trpčeji se pak museli především v západní zóně vyrovnávat se skutečností, že zde byly jakékoli rozdíly mezi stoupenci a odpůrci Henleina zcela setřeny, a že tím byly jejich politické představy a víra v demokracii poraženy podruhé. Pocit menšiny, jež musela bojovat se starými osobními vazbami, pak mnoha lidem znesnadňoval i elementární sociální existenci a vedl k pocitům krajní deziluze, z níž se především lidé starší generace nedokázali již nikdy vymanit. Jako jakýsi protipól, přenesení se od malých dějin jednotlivců do velkých dějin politiky, je možné číst nejnovější knihu Christiane Brennerové „Zwischen Ost und West“. Tschechische politische Diskurse 1945–1948 (Mnichov, 2009), jejíž druhá a třetí kapitola jsou věnovány právě problematice českých poválečných snah o zbavení se Němců. Z nich je jasně patrné to, o čem mluví antifašisté u Wagnerové, tedy že se republika v zájmu vytvoření homogenní národní entity rozhodla zbavit německých specia­listů i na úkor toho, že tím vědomě oslabí ekonomický vývoj pohraničí a svým způsobem i celé země. Brennerová vcelku přesvědčivě dokládá, jak bylo za třetí republiky pohraničí vnímáno jako pouhá periferie státu, tedy dosti obdobně jako v předválečných třicátých letech, a jak se tedy vztah vůči prostoru pražských politických elit během dvaceti let, pro české dějiny tak zlomových, vlastně vůbec nezměnil. Právě to pak mělo dalekosáhlé důsledky i na další vývoj pohraničí, téměř do dnešní doby, kdy se však přece jen ona půlstoletí trvající devastace začíná alespoň ve vizuální podobě z pohraničí postupně vytrácet. V pohledu elit ale bylo periferií v Československu i samotné Slovensko, i když v jiném slova smyslu než Sudety. Perifernost Slovenska se výrazně odráží i v několika glosách druhého dílu vzpomínek Ivana Klímy Moje šílené století II. 1967–1989 (Academia, 2010). Klíma totiž přesně (mimoděk) zachycuje vztah pražských intelektuálů ke Slovensku, jež jako by téměř vůbec neexistovalo. Klíma to přiznává v líčení roku 1968, kdy mluví o neznalosti slovenské historie, slovenských poměrů jako takových, včetně neznalosti slovenských politiků v čele s Dubčekem a Husákem. Vztah k periferii ale rozhodně není ústředním tématem Klímových pamětí. Jejich prvním dílem jsem byl rozladěn především pro jejich nereflexivnost, pro stavění se hlavního hrdiny do role oběti, ačkoli Klíma byl přinejmenším v padesátých letech výrazně aktivistickým novinářem, jenž se stal komunistou pod vlivem víry v samospasitelnou ideologii. Ve druhém dílu ­naopak dominují prožitky a ostře řezané úvahy nad sebou samým (a to v ryze morální rovině nevěry či v rovině jisté obezřetnosti vůči režimu, podmíněné snahou chránit budoucnost svých dětí). Klíma rozdělil svůj život na dvě zcela svébytná období, podmíněná životem v literárním centru společenského dění do roku 1968 a přežíváním na periferii jako ten, jenž byl režimem od většinové společnosti segregován. Z hlediska disentu jsou jeho vzpomínky pozoruhodné reflexí chování moci vůči jeho osobě ve chvíli, kdy nepodepsal Chartu 77. Státní bezpečnost se k němu pokoušela hledat cestičky v podobě vyklizení pole, nabídek publikovat apod. K jeho cti však budiž řečeno, že takovýchto možností, jež by ho vrátily do veřejného diskurzu, nevyužil a zůstal stát na pozicích, do nichž byl vytlačen po roce 1969. Někdy se Klíma možná až příliš soustředí na sebe sama, avšak u literárně myslícího člověka je to vcelku přirozené. V tom se první díl od druhého dílu příliš neliší (liší se však výše zmíněná míra skutečné sebereflexe). V jedné věci však přece jen k jistému posunu došlo. Ony historicko-politologicko-sociologické exkurzy, jež Klíma poněkud anorganicky připojuje na konec kapitol, sice zůstaly přítomny i ve druhém svazku, staly se však stručnějšími a především mnohem provázanějšími s konkrétním děním. Podle mého gusta jsou i ve druhém svazku tyto pasáže nadbytečné a kniha by bez nich měla větší spád, alespoň však zcela nepokrytě odhalují Klímův spíše articifielní než vskutku niterní způsob psaní – tedy to, co je naopak předností vzpomínek zlomených hrdinů Aleny Wagnerové.