Zatímco většinu formativních osobností Gollovy školy máme monograficky zmapovánu, s nejmladší generací Gollových žáků je tomu naopak. Práce Jiřího Lacha představuje jeden z prvních monografických příspěvků do mozaiky generace historiků, jejichž život i dílo v klíčových tvůrčích i kariérních obdobích zasáhly světové války a únorový puč. Ke studiu života Josefa Borovičky (1885–1971) autora přivedla pravděpodobně skutečnost, že Josef Šusta v nevydaném sedmém svazku Dějin lidstva svěřil Borovičkovi klíčové kapitoly o francouzské revoluci a napoleonské éře. Borovička byl spíše archivářem a editorem nežli plodným tvůrcem historických studií. Přestože se mu ve znalosti archivních materiálů málokdo vyrovnal, Borovička formuloval s obtížemi a většina jeho díla zůstala torzem, což platí i pro zmíněné pasáže melantrišské syntézy. Proto je badatel ochuzen o možnost hodnotit dílo v konečné podobě i o dobovou reflexi, jež by zasadila Borovičkovu spisbu do oborového diskurzu. Lach si byl vědom toho, že úděl autorů knih o historicích je mimořádně obtížný, neboť málokterý badatel je schopen postihnout na adekvátní úrovni všechny roviny života i díla zkoumaného objektu. S tímto vědomím se soustředil na Borovičkův život a zhodnocení díla věnoval v závěrečné kapitole tři dílčí a bohužel spíše stručné exkurzy. Na rozdíl od svých učitelů po sobě Borovička nezanechal rozsáhlejší memoárový text či deníkové zápisky. Badatel je tak kromě korespondence odkázán na rozsáhlý osobní fond, materiály úřední povahy a výpovědi pamětníků. I ty jsou však spíše kusé. Bílá místa v Borovičkově mládí, protektorátním intermezzu a vězeňském pobytu Lach supluje paralelami, jež prozrazují jeho přehled o archivních fondech českých historiků. Přesto se místy při četbě vtírá dojem improvizace. Kniha bezpochyby představuje dosud nejpodrobnější obraz Borovičkova života, plodně těží například z nevydaných rukopisů z osobního fondu Jaroslava Werstadta a obezřetně využívá pamětnických sdělení. Jedná se však o životopis v pravém slova smyslu pozitivistický. Z koncepčního hlediska jde o tradiční, chronologickou linkou fundovanou biografii, jejíž rozsáhlý poznámkový aparát sice svědčí o autorově erudici, ale čtenářsky nijak zvlášť neupoutá. Lze snad ocenit, že se Lach při nedostatku relevantních pramenů nepustil na půdu spekulací. Těžko však pominout, že si nepoložil otázky, k nimž řeč pramenů vybízí. Kniha tak postrádá rozhodnější pokus o interpretaci mnoha klíčových momentů. Je zde zachycen Borovičkův odchod z archivní služby na bratislavskou univerzitu, není však přesvědčivě vysvětleno, co bylo impulzem proměny archiváře v učitele. Odhalení motivace tohoto kroku by bylo o to závažnější, že administrativně zdlouhavý a rozpačitý přechod na Slovensko zpřetrhal Borovičkovy pravidlené osobní kontakty s TGM, což historikovi znemožnilo pokračovat v shromažďování materiálu pro chystanou masarykovskou monografii. Odpověď na to, zda popudem byly kariérní ambice, lákavé finanční hledisko, osobní vazby či jiný impulz, zůstává Lach čtenáři dlužen. Borovičkovy názory na unifikační tendence prvorepublikové archivní správy by si též zasloužily větší prostor, neboť v nich Borovička hrál podstatnou úlohu, jež s sebou nesla ideové i osobní rozepře ústící po válce v osobní křivdy a překvapivé hledání opory u Zdeňka Nejedlého. V kontroverzní kauze odstranění Jaroslava Prokeše z postu ředitele Archivu Ministerstva vnitra Lach přitakává poukazu Josefa Kollmanna na Borovičkovu sympatii k jakobínům, jež ho údajně vedla k aktivní účasti v květnové revoluční očistě. Už se ale netáže, z čeho tato sympatie pramenila a jak souzněla s Borovičkovými prohradními a národněsocialistickými postoji i konformním kariérním postupem. Lach sice zmiňuje kontakty s britskými fabiány a rozebírá způsob, jimž se Borovičkovo jakobínství promítlo ve statích pro Dějiny lidstva. Souboji s marxistickým pojmoslovím, který svědčí o postupné proměně a přizpůsobování historikova jazyka novému ideologicky podmíněnému diskurzu, se však věnuje pouze zběžně. Otázka, proč Šusta namísto Františka Kutnara vybral pro Dějiny lidstva Borovičku, který sice novodobé dějiny přednášel, ale nic podstatnějšího k tématu nepublikoval, je sice naznačena, ale zůstává nevyřešena. Bez hlubší analýzy je ponecháno též Borovičkovo působení na Vysoké škole politické a sociální i skutečnost, že o čtyřletém věznění ve Valdicích mlčel i v rodinném kruhu. Zde se badatel spolehl na dokumenty z osobního fondu a sekundární literaturu, nikde však nezmiňuje práci s materiály vězeňské správy, případně jejich neexistenci. Kniha přes uvedené výhrady představuje klíčový pokus o vyrovnání se s biografií příslušníka „generace tří cézur“. Mnohé otázky ale mohly být řešeny již nyní.
Academia, Praha 2009, 352 s., 395 Kč