Všichni, kdo se historickými vědami zabývají, si jistě nejednou položili otázku, jak o vybádaném psát. Jak zprostředkovat „látku“ čtenáři. Někteří zprostředkovací psané formě kladou velký význam, jiní se jí příliš nezabývají. Avšak úvahy o tom, jak k matérii přistupovat, nechají nakonec chladného málokoho. Jan Horský ve své práci příznačně nazvané Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním vstupuje svými úvahami o povaze, postupech a mezích historické vědy do oblasti, o které čeští historici donedávna ještě příliš debatovat nechtěli. Přístup k historickým faktům byl většinou tak nějak daný a snaha diskutovat o alternativách interpretace se mnohdy brala jako útok na autoritu – badatelskou i událostní. Postupně se ale přístup i v této oblasti mění. Autor v knize shromáždil sedm studií, z nichž šest vzniklo a bylo publikováno či předneseno samostatně, avšak po dílčích úpravách a přidáním kapitoly o metodologickém myšlení současné historické vědy na příkladě Rogera Chartiera vznikla práce, jež na rozdíl od jiných takto sestavených netrpí ani neúnosným opakováním, ani jakousi vykolejeností a nekompaktností textů. Spojujícím prvkem je navíc základní otázka, jež prostupuje jednotlivými kapitolami této knihy (...) – zda je dějepisectví (či popřípadě jeho určitá složka) schopné prokazovat proměnu kulturních obsahů. Pokud ano, do jaké míry a za jakých podmínek tomu tak je? (s. 13). Největším problémem podobných teoretických prací bývá terminologické zázemí a případného čtenáře v naději může také odradit nutná hluboká znalost mnoha jiných teoretických či filozofických textů. Autor této knihy proto v úvodu považuje za vhodné nabídnout čtenářům několik základních orientujících rozlišení (např. základní paradigmata filozofie dějin, pojmosloví oboru, kultura oboru, způsoby dějepisného výkladu, dějinný proces, narativní a teoretická souvislost, událost, kulturní obsah apod.) s odkazem na literaturu, z níž vychází, přičemž tyto odkazy nemíří jen na cizojazyčné práce (Michel Foucault, Chris Lorenz, Reinhart Koselleck, Max Weber, Émil Durkheim, Wilhelm Dilthey aj.), ale navazuje na diskusi odbývající se i v českém prostředí (především Zdeněk Vašíček či Miloš Havelka) a samozřejmě také na své předchozí studie (převážně v odborných periodikách – ČČH, Dějiny – teorie – kritika, Historická demografie, Soudobé dějiny –, konferenčních sbornících či samostatných publikacích). Kniha navíc vychází v době, kdy se diskuse o vědách, nejen historických, stala společenským tématem. Ať z pohledu budoucího plátce školného či v souvislosti s otázkou „reformy vědy“, tedy jak vědu financovat ze státních prostředků. Kdy se najednou dostává do popředí otázka „měřitelnosti“ a „souměřitelnosti“ vědních oborů. A pokud jste se někdy nějakému nehistorikovi pokoušeli vysvětlit význam historických bádání, jistě jste seznali, že na to musí být tázaný skutečně velmi dobře teoreticky vybaven a „vycvičen“. Nikoliv aby protistranu umlčel, ale aby naopak dokázal vzbudit v tázajícím se otázky vyplývající z jeho jsoucnosti, aby případně vysvětlil rozdíl mezi dějepisem a historickými vědami. Vrátím-li se však k odborným dosahům Horského práce, chtěla bych ocenit propojenost teoretických úvah (Dějepisné porozumění a ospravedlnění; Místo [velkých] teorií v historických vědách v době narativistické kritiky a mikrohistorických bádání; Od rétorické figury k analytické kategorii...) s kapitolami, které se věnují konkrétním historickým jevům (Česká historiografie a sociologie náboženství; Možnosti historicko-antropologické a kulturně-dějinné interpretace českého tajného a tolerančního nekatolictví 18. století; Novověká racionalizace a odkouzlení světa...) či na jedné konkrétní práci (viz již citovaná kapitola o R. Chartierovi) ilustrují představované myšlenkové postupy. Dějiny dějepisectví a jeho metodologická reflexe je (...) zaměněna za mapování konfesijní a politické příslušnosti toho kterého historika či historičky, takový postup je (...) i značně pikantní, zvláště když kupříkladu bývalý člen jedné totalitní politické strany prokazuje „nevědeckost“ nějakého dějepisného díla prostě jen tím, že jeho autor byl členem jiné totalitní politické strany... (s. 34) S otázkou po proměně kulturních obsahů v různých období dějin s přihlédnutím k historickým vědám nemálo souvisejí i otázky po objektivitě historického poznání a samotného historika. A právě na to se autor soustředí v samém počátku práce v podkapitolách týkající se tzv. „kultury oboru“: „preference určitého osobnostního typu“, „působení mocenského pole“, potažmo „profesorská moc“ atd., což jsou kategorie, které v sobě mají krom jiného platnost jakéhosi praktického zamyšlení pro každodenní praxi.
Argo, Praha 2009. 340 s., 358 Kč