Dějiny a současnost

Úmrtí profesorů, s nimiž máme spojené vzpomínky na léta univerzitních studií, jsou vždycky smutnou a nanejvýš skličující záležitostí. Skon pana profesora Vladimíra Nálevky je právě tento případ. Proto není divu, že když jsme se v noci ze 6. na 7. června dozvěděli, že v pražské nemoci Na Františku po dlouhé nemoci zemřel, zasáhla mě i mé kolegy tato zpráva velmi těžce. V posledních čtrnácti dnech jsem o panu profesorovi zcela pochopitelně mluvil s mnoha lidmi, kteří se mi svěřovali se svými pocity, se vzpomínkami a také s tím, jak těžké bude žít bez něj. Většina kolegů z pražské Filozofické fakulty, jež pro pana profesora celé půlstoletí tolik znamenala, zmiňovala jeho odbornou erudici (Vladimír Nálevka se dlouhodobě věnoval dějinám Španělska, zejména španělské občanské válce, dějinám kubánské revoluce a také dějinám zemí Latinské Ameriky), jeho nadšení a zápal pro historii, jeho vzácnou schopnost psát a mluvit i o nanejvýš složitých tématech takovým způsobem, že mu rozuměli i lidé, kteří historií nežili tak intenzivně jako on. Současně o panu profesorovi mluvili jako o svém blízkém příteli a jako o člověku, za nímž mohli bez obav kdykoli přijít a jemuž se mohli svěřit nejen tehdy, když se jim dařilo dobře, ale i tehdy, když jim zrovna nebylo do zpěvu. Nebyli to ale zdaleka jenom kolegové pana profesora, kteří se mi v posledních dnech ozývali a kteří si ode mě v oněch prvních hodinách po jeho smrti přáli slyšet slova, že to není pravda, že pan profesor žije a že se jedná o nějaký absurdní omyl. Byli to také jeho bývalí i současní studenti, a právě o nich bych rád napsal alespoň několik slov. Pan profesor Nálevka měl ke svým študákům, jak o nich hovořil, bez jakéhokoli přehánění, mimořádně vřelý vztah. Již ve druhé polovině osmdesátých let, ještě před Listopadem, kdy jsem se s ním setkal poprvé, byl oblíbeným učitelem, třebaže tehdy mohl přednášet velmi málo; jeho kontakt se studenty byl nicméně intenzivní již tenkrát, právě díky panu profesorovi se řadě z nich dostali do rukou nesehnatelné, vzácné exempláře knížek exilových a režimem zapovězených autorů, právě pan profesor Nálevka řadě z nich otevíral cestu nejen k historii, ale i k filmu, k výtvarnému umění, prostě ke kumštu obecně. Od počátku devadesátých let, kdy začal přednášet naplno a kdy se stal na deset let ředitelem Ústavu světových dějin na pražské Filozofické fakultě, pak ve svém oboru vyškolil mnoho mladých historiků, kteří si ho vážili pro jeho již zmíněnou odbornost a také proto, že jim poskytoval dostatek prostoru pro vlastní práci, respektoval jejich názory a rovněž pro jeho osobní laskavost a vstřícnost. Mám se dobře, Martine, právě tak mi pan profesor Nálevka dlouhá léta odpovídal na otázku, jak se mu daří, i když to vždycky nebyla pravda, což jsme věděli oba. Jeho odpověď ale byla příznačná; pan profesor byl zkrátka do posledních chvil, jakkoli pro něj byly těžké, přesvědčen, že být na světě je za všech okolností velký dar a že stojí za to žít naplno. Náš vztah prošel za čtvrt století, po které jsme se znali, mnoha proměnami. V minulosti jsme měli, jak už to bývá, na řadu věcí různé názory a často jsme o nich diskutovali s vášnivostí, jež je pro akademiky charakteristická. Navzdory tomu, a možná i právě proto jsme si ale rozuměli stále více. V posledních letech jsme pak spolupracovali velmi úzce a byli jsme si blízcí nejen profesně, ale i lidsky. O to víc to dnes bolí, o to obtížnější je vstoupit do pracovny pana profesora, kde je stále ještě cítit vůně jeho dýmky a kde jsou knihy, časopisy, které četl, a studentské práce, které už dovede k obhajobě někdo jiný. Na závěr už jenom pár slov. Dnes vlastně ani přesně nevím, kdy jsem poprvé viděl, v kině či na televizní obrazovce, legendární snímek režiséra Herberta Rosse Good bye, Mr. Chips, a stejně tak si nepamatuji, kdy jsem poprvé četl stejnojmennou předlohu Jamese Hiltona k tomuto filmu. Postava hlavního hrdiny se mi však zapsala hluboko do srdce, starý kantor s výjimečným vztahem ke studentům i ke svým kolegům. Když mi paní Nálevková v neděli večer sdělila onu smutnou zprávu, znenadání, úplně bez přemýšlení jsem si uvědomil, že i my jsme takového Mr. Chipse vlastně na naší fakulty znali. Tak tedy: Sbohem, pane profesore, za nás za všechny, kteří jsme Vás měli rádi...