Dějiny a současnost

Irský spisovatel Joseph O’­Neill zachytil ve své knize Nizozem (peložil David Petr, Kniha Zlín, Zlín 2009) podle listu The New York Times nejvýstižnji Londýn a New York po útocích z 11. záí 2001: Nizozem je zcela jist nejvtipnjší, nejnaštvanjší, nejnapínavjší a nejsklíenjší román, který byl napsán o život v New Yorku a Londýn po útoku na Svtové obchodní centrum... S tím lze v zásad souhlasit. Vyprav píbhu Hans van den Broek se narodil v nizozemském Haagu, oženil se a pracoval v Londýn a kvli práci své ženy se na poátku 21. století odsthoval do New Yorku. Po útocích na „Twins“ ve finanním srdci Manhattanu jej však manželka i se synem opustí a Hans se potácí, stejn jako svt, na hran sebehledání i sebelítosti. Hansi, copak to nechápeš? Copak ti nedochází, že tady nejde o osobní vztahy? Zdvoilost, pívtivost, ty, já – to všechno je vedlejší. Tady jde o boj za budoucnost tohohle svta. Boj na život a na smrt. Naše osobní city musejí jít stranou. Spojené státy jsou dnes nejmocnjší vojenskou silou na svt. Mžou si dlat, co se jim zlíbí, a taky to dlají. Je teba je zastavit. Tvoje a moje city (...) jsou tady úpln bezpedmtné. S realitou jej spojuje jen hra v kriket, díky níž se seznámí i se svérázným Chuckem ­Ramkissoonem, jehož mrtvola stojí na poátku samotného vyprávní. Život v hotelu Chelsea, kde po 11. záí Hans bydlí, stejn jako vyjížky po celém mst vetn okrajových tvrtí jako by nejen potvrzovaly legendárnost, ale také rozdílnost dravého New Yorku, kde má každý privilegium uvažovat sám o sob zpsobem, který by byl doma ve vlasti považován pinejmenším za zkreslený, od zbytku svta, a pedevším Evropy opeovávané a obklopené tradicí. V píbhu, který by v jiných kulisách mohl být považován za zcela banální, se O’Neillovi podailo neuviteln skuten vykreslit neustálou latentní možnost až snadnost jakéhosi „pešlápnutí“ nemožného v možné i živého v mrtvé. V propletených djových liniích jakoby asová posloupnost nebyla vbec dležitá, a pesto je jakýkoliv detail pro píbh podstatný, stejn jako fakt, že na poátku evropské kolonizace msta Nieuw Amsterdam stáli Nizozemci. (ivc)

Každý, kdo nkdy vidl alespo Divokou bandu, Strašáky i Železný kíž, asi pochopí, že filmy režiséra Sama Peckinpaha v dob svého uvedení do kin rozdlovaly diváky na dv skupiny: ást je pijímala s nadšením a ást jimi byla zhnusena. Tím, co druhou skupinu divák odpuzovalo, bylo násilí nejen na plátn dosti explicitn zobrazené, ale také všudypítomné. Není divu, že tento americký tvrce záhy obdržel nálepky maisty, misogyna, alkoholika a lovka s fašistickými sklony, jenž se v násilí vyžívá. Rozbít tento stereo­typ a souasn pedstavit režiséra i jeho dílo z více stran, než bývá ve standardních monografiích obvyklé, se rozhodl Zdenk Hudec v knize Sam Peckinpah a jeho filmy. Biologický obraz svta (Casablanca, Praha 2010). Výsledkem je monografie vyerpávající, pouená, invenní a v neposlední ad i výborn graficky vypravená. Struktura knihy není odvozena z linearity Peckinpahovy biografie, ale je rozdlena podle fenomén, které režisérovu tvorbu zásadním zpsobem ovlivnily, i podle prvk, které lze v jeho filmech opakovan vysledovat. Oddíly s názvy Pud, Pohlaví, Etika a Obraz jsou režisérovým životopisem doplnny pouze coby apendixem. Neobyejn sympatická je skutenost, že se autor pokouší svému objektu piblížit, aniž by všude kolem sebe stavl pomocná lešení módních metodologií, která asto implicitn obsahují pokyny spíše ideologického než vdeckého rázu. Teoretické zakotvení je možná místy zdánliv mlké, ale to je dáno i tím, že autor nechce zahlcovat text rozsáhlejšími exkurzy. Hudec posléze na základ interpretací i citací z dopis, rozhovor i odborných text vyvrací prakticky všechna falešná obvinní, která s sebou Peckinpah vláel celý profesní život. Z jeho zkoumání vyplývá, že kontroverzní režisér vnímal násilí jako neoddlitelnou lidskou stránku, ale souasn se ho dsil. Peckinpahovým cílem bylo tento fenomén zobrazit v nepikrášlené, dokonce vyhrocené podob, ale souasn se snažil nacházet i u zdánliv primitivních a násilných postav etické zásady a elementární lidskost. Nejsem antiintelektuál, ale jsem proti pseudointelektuálm, kteí se jako psi válejí ve vlastním slovním prjmu a nazývají to smyslem a identitou, charakterizoval Peckinpah v asopiseckém rozhovoru pregnantn svou (nikoliv pouze) empirií podloženou životní filosofii. Hudcova monografie ignoruje zásady souasné politické korektnosti, a snad práv proto má tená píležitost spatit plastický obraz umlce, který v bytostn nekorektních dílech po celý život ztvároval svou obavu o osud lidské svobody a zákona a svými filmy se neustále pokoušel upozorovat na to, jak jsou kehké. (jde)