Podještědský Liberec skýtá návštěvníkovi, vyrostlému v srdci Čech, pravidelně silný zážitek. Město má překrásnou polohu, nicméně teprve v jeho ulicích pocítí Středočech význam samozřejmosti staleté tradice a společné paměti, který si "doma" ani neuvědomuje. Přestože město je ryze "české" již více než šedesát let, vždy mi připadá, jako by žilo dva životy. Dosud viditelná urbanistická, dopravní i kulturní schémata původního "štatlu" jsou zcela opuštěna a odtrženost současného života je do očí bijící. Nynější obyvatelé působí tak trochu zmateně, zdálo by se, že nevědí, co si s městem počít, že nedokázali dosáhnout na jeho vysoko nastavenou laťku, že dlouho žili jakoby v dobyté pevnosti, a teprve postupně se snaží přetvořit si ho podle svého, tedy především přestavět.
...