Je to jeden z nejinspirativnějších příběhů moderních britských a vlastně i světových dějin – příběh města, zvedajícího se po letech utrpení těžce k novému životu, a příběh vzkříšení ušlechtilé myšlenky po dlouhé době, kdy se ve světě, včetně toho olympijského, prosazovaly síly zla, až jej nakonec přivedly ke zničující válce...
Olympijské hry se v Londýně poprvé konaly v roce 1908. Hlavnímu městu britské říše se však tehdy dostalo cti uspořádat je až poté, co se jich musel vzdát Řím; italská vláda se totiž rozhodla věnovat finanční prostředky, určené na výstavbu sportovišť a zázemí pro soutěžící, na obnovu Neapole, zničené po výbuchu Vesuvu. Ani ve druhém případě nezískala britská metropole pořadatelství her snadno. Když Mezinárodní olympijský výbor (MOV) na podzim 1936 zvažoval, kde se budou hry v roce 1940 konat, vybíral ze tří kandidátských měst – Londýna, Helsinek a Tokia. Všechna měla pro pořádání her sportovní i politické důvody. Zatímco Britové toužili uspořádat přátelskou olympiádu (ve zjevném kontrastu k Berlínu v roce 1936), Finové hodlali jejím prostřednictvím připomenout světu nezávislost na Sovětském svazu. Japonci chtěli hry zcela nepokrytě učinit součástí velkolepých oslav 2600 let existence Říše vycházejícího slunce; v jejich prospěch hovořilo mimo jiné to, že Tokio bylo prvním dálněvýchodní městem, které si přálo olympioniky z celého světa hostit. Když MOV oznámil, že jeho členové zvolili právě Tokio, nejednalo se o velké překvapení. Stejně tak nebylo překvapivé, když Japonci vzhledem k mezinárodně-politické situaci na Dálném východě a válce s Čínou od pořadatelství v létě 1938 odstoupili. Hry tak připadly Helsinkám (Londýn měl přijít na řadu o čtyři roky později), v květnu 1940 však byly zrušeny.
...