Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Londýnské 20. století

Aktuální číslo

O nesnášenlivosti Čechů a státu, který selhal

O nesnášenlivosti Čechů a státu, který selhal

Nad knihou Mary Heimannové
Milan Ducháček

Kniha americké historičky působící na skotské University of Strathclyde v českém prostředí vyvolala odmítavé reakce. Namnoze od lidí, kteří ji nečetli a soudili na základě recenze autorčina kolegy Jana Čulíka. Mary Heimannová své závěry vystavěla na zkušenosti dcery amerických diplomatů, díky níž poznala, jak se střelka nacionálních tenzí protočí při každém překročení hranic. O rozpačitém přijetí její práce v anglofonním světě, kterému je primárně určena, však svědčí i recenze v časopise The Economist. Kniha se zrodila ze seminářů, v nichž se Heimannová pokoušela vést studenty k jinému než britsky velmocenskému pohledu na dějiny tím, že je při analýze pramenů vsadila do zkušenosti obyvatel „spíše okrajového středoevropského státu, jenž měl pouze malý vliv na mezinárodní vztahy“. Výsledek experimentu ji natolik zaujal, že se naučila česky a začala zkoumat československé dějiny. Kromě dostupné anglofonní a překladové literatury se obeznámila s českou i slovenskou odbornou spisbou a podnikla archivní výzkum v ČR. Zaujal ji rozpor mezi v anglosaském světě tradovaným příběhem demokracie, jež se stala obětí dvou totalit, a osudy Slováků, českých Němců a dalších minorit, mezi něž Heimannová hned po roce 1918 počítá Židy. Na základě tohoto "objevu" se vrhla do revize československých dějin a vytváření obrazu, který by v adekvátních proporcích mapoval osudy nečeských obyvatel ČSR. Těžko Heimannové vyčítat její zápal při kácení model. Pokud však knihu prezentuje jako syntézu dějin Československa, pak jde o dílo jednostranné, a tudíž špatné. Jestliže ji ale čteme jako obraz střetu nacionalismů uvnitř ČSR, z nějž vzešly transfery a nakonec i rozpad federace, jde o text hodný pozornosti. Úderný název bohužel vybízí k první čtenářské strategii.

Odhlédneme-li od dílčích omylů a podcenění sovětského vlivu, lze zachycení let 1945—1993 vytknout máloco. Střízlivě uvažující Čech i Slovák (a snad i Němec) by mohl mít radost, že v angličtině existuje svižně napsaná příručka poválečných československých dějin. Příručka proto, že ačkoli pro anglofonního čtenáře bude leccos novinkou, ve skutečnosti se žádné objevy nekonají.

Při pohledu na strukturu textu překvapí disproporční pasáž věnovaná cestě k okupaci v srpnu ´68, nazvaná „Bratislavské a pražské jaro“. Heimannovou zjevně upoutal Dubčekův a Husákův vnitrostranický vzestup využívající slovenského nacionalismu a odporu ke znění ústavy z roku 1960. Usoudila, že kořeny obrodného procesu šedesátých let leží na doposud právně dehonestovaném Slovensku a z této premisy začala osudy československých menšin zkoumat hlouběji. Výsledkem je příběh agresivního českého nacionalismu, jenž systematicky potíral snahy o politické uznání nečeských národností v nesourodém státě, který dle autorky vznikl díky ekvilibristice s „mystickým“ pojmem československého národa. Benešovu pařížskou diplomacii Heimannová neváhá označit těžko akceptovatelným pojmem trickery. Do hodnocení počátků československé politiky anachronicky vnáší vědomí událostí, jež následovaly. V důsledku této proseminární chyby jsou poválečné naděje nahlíženy deziluzí třicátých let a příčina Mnichova shledána výhradně v Benešově národnostní a zahraniční politice. V druhé republice Češi i Slováci z vlastní vůle vytvářeli antisemitský totalitní režim. V protektorátu posléze Češi pilně pracovali pro Říši a ochotně participovali na holokaustu Židů i Romů, díky čemuž prožili vcelku easy war.

"Obnažení" československé mytologie vyneslo Heimannové v anglosaském kontextu kredit revizionistky. Je však zjevné, že se ve snaze o přezkoumání problému dopustila interpretačního lapsu. Člověk by od historičky žijící ve Skotsku očekával, že v pokusu o hlubší uchopení středoevropských dilemat zhodnotí britskou zkušenost s Iry, Gándhím i osudem velštiny a gaelštiny. Právě pohled z Glasgow však Heimannovou dovedl k opačnému náhledu, než jaký vytýkala svým studentům: k jednostranné optice potlačovaných minorit, následkem níž podlehla vlastním stereotypům, konfesijní a "národní" nevyjímaje. Heimannová se dříve zabývala katolickou zbožností za viktoriánské éry a po skončení své "československé mise" se k tématu vrátila. Zkušenost badatelky zkoumající osudy v Británii minoritní konfese očividně ovlivnila hodnocení Masarykova evangelického národního mýtu i postavení katolíků v první republice.

Nacionalismus Heimannová po "věku extrémů" považuje za jev jednoznačně negativní a tento náhled mechanicky aplikuje i na Evropu 19. století. V procesu utváření moderních evropských národů typicky americkým ironizujícím způsobem podceňuje roli historismu a dějinné paměti sahající přes baroko až do středověku. Národ ve smyslu jazykového či etnického společenství je pro ni imaginárním konstruktem zrozeným z chimér francouzské revoluce a o českém a slovenském národě se zmiňuje většinou v uvozovkách. Neanalyzuje paradoxy Masarykova konceptu československého národa, o Schauerových otázkách netuší, patočkovská tázání nezná. Nepozastavuje se nad problémem, jak a díky čemu se z v podstatě neexistujícího kolektivního politického vědomí Slováků před rokem 1914 během dvacátých let zrodil svébytný slovenský národ, o velkoněmecké ideji či sebeurčení Rusínů nemluvě. Kritika neúspěchů a kompromisů první republiky tváří v tvář rozbujelým nacionálním vášním je vztažena k jakési ideální demokracii, v níž nikdo není škodný. Takový systém však neexistuje a lze se domnívat, že odlišné chápání pojmu národ v anglosaské tradici zde způsobilo dezinterpretaci, jež vede k jednostranným soudům.

Z metodologického hlediska jde o politické dějiny, operující s klasickými diplomatickými, memoárovými a statistickými prameny, analýzou právních norem i materiály StB. Tato kostra je prokládána exkurzy do symbolické reprezentace i orální historie. Přes dílčí zhodnocení archivního materiálu kniha staví především na sekundární literatuře. Je tedy záhada, proč si Heimannová při badání v českých archivech nevyžádala zasvěcenou radu, co číst. Zřejmě usoudila, že je-li většina starší produkce poplatná oficiální státní ideji, bude tomu stejně i u novější historiografie. Na domácí reflexi období 1867—1948 publikované během posledních dvaceti let proto staví minimálně, což je ústřední slabina celé knihy. Je zarážející, co všechno v jinak extenzivním seznamu literatury chybí nebo se neodrazilo v poznámkovém aparátu — namátkou lze zmínit klíčové práce Kárníkovy, Klimkovy, Rychlíkovy, Liptákovy, Kuklíkovy a Gebhartovy, Kaplanovy, Křenovy, Brandesovy, Seibtovy, Igora Lukeše, Jana Tesaře, Miroslava Pekníka. Slovenské dějiny Heimannová sice studovala z Kováče a Lettricha, a nikoli ze Sidora či Ďurčanského, maďarské však zná jen z Kontlerovy syntézy a polské zřejmě nezná vůbec. Seznam navíc vede k domněnce, že autorka pravděpodobně neovládá němčinu, jazyk, který je pro porozumění středoevropské problematice nepostradatelný. Knihu o „státu, který selhal“, uzavírá věta: „Je načase opustit whigovský výklad československých dějin.“ Proč ne. Slušelo by se však zmínit, že čeští i slovenští historikové tak činí již přinejmenším dvacet let. Toto "odhalení" by autorce jistě ušetřilo práci.

Mary Heimann, Czechoslovakia. The State That Failed. Yale University Press, New Haven — London 2009, 406 s.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz