Přestože Václav Chaloupecký zasvětil velkou část své historické práce československým dějinám, hlubší kritická reflexe jeho díla neexistuje ani u nás, ani na Slovensku.
Autoři, kteří jsou nuceni vyrovnat se s některou z Chaloupeckého prací, se nejčastěji spokojí s konstatováním, že tvořil v duchu čechoslovakismu. Tím obvykle končí, jakoby zmíněná teze něco vysvětlovala. Nevysvětluje. Ba právě naopak – v kritické reflexi historikovy práce je taková paušalizace stejným omylem, jako podobně uplatňovaný odsudek východiska komunistického. Václav Chaloupecký patřil ke generaci, jež byla na prahu své odborné dráhy nucena vyrovnat se s výzvou k službě nově vzniknuvší republice. Podobně jako velká část jeho vrstevníků i on přikývl. Byl jediným českým meziválečným historikem, který se pokoušel české a hornouherské dějiny spojit do koncepčně jednotného celku. Dosud však chybí odpověď na to, proč Chaloupecký trval na čechoslovakistickém východisku nejen ve 20. letech, kdy se dočasně jevilo jako bezproblémové, ale držel se ho až do konce života, ačkoli mu působilo zásadní existenční potíže. Je nutné hledat individuální motivaci, na jejímž základě začínající historik ke svému postoji dospěl. Na rozdíl od mnoha jiných Čechů, kteří se k nové státní ideologii přimkli po roce 1918, totiž Václav Chaloupecký nebyl čechoslovakistou na základě racionální rozumové volby, nýbrž srdcem. Toto očividně plytké tvrzení je třeba vysvětlit.
...