Dějiny a současnost

Od nástupu e-mailu jako komunikačního prostředku se neustále hovoří téměř o „konci korespondence“, o tom, že se pro generace budoucí nezachovají „dopisnice“ a myšlenky, které si píšeme. Ano, e-mailová pošta přinesla jistou komunikační revoluci, ale už se ukazuje, že skýtá i možnosti, jak ji také literárně využít. Nabízí zkratku i čas k promyšlení a nadechnutí. Elektronický rozhovor Otrava krve (Revolver Revue, Praha 2009) je toho, vedle jiných žánrových pokusů (např. Jiřina Šiklová Matky po e-mailu), nepřehlédnutelným důkazem. Spisovatel a světoběžník Lubomír Martínek a grafik a nehrající člen skupin Jasná páka a Hudba Praha Karel Haloun, oba mimochodem přiměřeně nadšení příznivci hry v petanque, seznali, že si mají co říct a chuť vyzkoušet, kam nás psaná forma rozhovoru zavede. (...) Psaný rozhovor je zvláštní literární forma umožňující dotknout se otázek, o nichž se člověku jinak psát nechce, i když mu na nich záleží. Ze zkušeností s novináři jsme oba věděli, že dokonce i tradiční interview poskytuje zcela nové možnosti. Jsou témata, která se jaksi domáhají slova, a není dobré před nimi utíkat, protože se vám jinak vetřou do práce svým vlastním, nežádoucím způsobem. Je lepší zbavit se jich přímým útokem... Takže: Jak vyplnit čas, který je nám vyměřený? Do jaké míry a v čem jsme poznamenaní normalizací? K čemu autoři potřebují své slabosti? Na čem je závislé přátelství? Proč je v Evropě zvykem malovat si polovinu obličeje na černo? A proč je na konci ruských filmů napsáno „Koněc filma“? (ivc)

Arto Paasilinna patří k nejčtenějším a nejoblíbenějším současným finským spisovatelům. Jeho romány se čtou jedním dechem především proto, že jsou velmi vtipné, ba humorné. Nevěnuje se však jen lehkým tématům. Paasilinna má dar nadhledu a nadsázky i pro krušné momenty života. Těží především ze specifik „finského naturelu“, pracuje s finsko-švédskou i finsko-ruskou animozitou, spojuje současné i minulé, a vytváří tak svůj svět, který sice někteří mohou odsoudit jako nehodný „velké literatury“, jenž však má k povrchnosti hodně daleko. Jeden z jeho posledních příběhů přeložený do češtiny je Syn boha hromovládce (přeložil Jan Petr Velkoborský, Hejkal, Havlíčkův Brod 2009), který sice vznikl již roku 1984, avšak v jistém ohledu je možná ještě aktuál­nější než před oním čtvrtstoletím. Ožívá v něm pantheon dávných finských bohů – poněkud jinak než v eposu Kalevala, ale jistá vzájemná „náklonnost“ mezi těmito díly by možná vystopovatelná byla... Ukka, bůh hromovládce, sešle mezi Finy svého syna Rutju, aby prozkoumal, čím si lidi na zemi získalo křesťanství (a jiná náboženství), a aby je navrátil k víře v pohanské bohy, zvoucí se Ukka, Rauni, Ilmarinen, Pelto-Pekka, Ägras, Ronkoteus, Virankannes, Lempo, Turja atd. Ovšem setkání s realitou, tedy Sampsou Ronkainenem a jeho pozemskými současníky Rutju v sebevědomí splnit misi poněkud zvyklá... (ivc)

Na předvánočním knižním trhu se objevila kniha rozhovorů spisovatele a scénáristy, Čechoameričana Jana Nováka s názvem Za vodou (Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2009). Šestici českých rodáků, které Novák zpovídá, spojuje jejich nová zaoceánská vlast i profesní úspěch, jehož v novém působišti dosáhli (odtud dvojsmyslný titul knihy). Některé texty jsou již staršího data – rozhovor s Milošem Formanem vyšel v časopise Playboy hned na počátku existence jeho české mutace a hokejový brankář Dominik Hašek měl za sebou v době povídání sotva trudná první léta v NHL – na zajímavosti a čtivosti jim to ale neubírá. Novák si navíc vybral partnery, jejichž obory činnosti jej fascinují; dále je to šachista Lubomír Kaválek, fotograf Antonín Kratochvíl, podnikatel a celoživotní dobrodruh Josef Mašín a kameraman Milan Petr Sova. Všechny rozhovory ponechal Novák v neučesané a hovorové podobě, která možná zpočátku ruší, ale později vtahuje daleko intenzivněji do hovoru obou mužů. Nade všechny vyniká rozhovor s Josefem Mašínem (Novák je autor výborného románu Zatím dobrý, který o bratrech Mašínech pojednává), v němž zpovídaný líčí podnikatelské dobrodružství v Ugandě prezidenta Idiho Amina. Těch pár stránek by stačilo na scénář akčního filmu. (jde)

Britský prozaik Julian Barnes před lety vzbudil pozornost svým experimentálním románem Flaubertův papoušek (česky 1996). Velkého ocenění u čtenářů i kritiky ale získal především za svůj mistrovský román ­Arthur & George (česky 2007). Nejnovější Barnesova kniha – román-esej Žádný důvod k obavám (přeložil Petr Fantys, Euromedia Group – Odeon, Praha 2009), který v originále vyšel v roce 2008 a hned se dostal v anketě New York Times Book Review mezi deset nejpozoruhodnějších knih roku, pojednává o autorově vztahu ke smrti a umírání. Nebyl by to však Barnes, aby nedokázal k citlivému tématu přistoupit se svým typickým černým humorem, ze kterého někdy až mrazí. (eb)