Dějiny a současnost

Objevy a vynálezy přicházejí leckdy na svět klikatými cestičkami. Prozaickému souběhu událostí vděčíme za papírové ručníky a utěrky, které dnes nechybí snad v žádné domácnosti. Američan Arthur Scott, ředitel papírenské společnosti ve Filadelfii, si roku 1907 lámal hlavu, co udělat se zásilkou papíru příliš tlustého a nevhodně rolovaného, který nebylo možné použít pro výrobu toaletního papíru. Pak se dozvěděl o učitelce na místní škole, která se snažila omezit nákazu dětí rýmou rozřezaným průklepovým papírem. Nachlazení žáci tak nepoužívali společné ručníky na toaletách a nákaza se tolik nešířila. Podnikatel nechal papír naperforovat, zabalit do rolí a na trh brzy uvedl pod názvem Sani-Towel nový produkt – první papírové ručníky. Zájem o ně projevily hotely, nádraží, školy, úřady a další veřejné instituce. V roce 1931 rozšířil svoji nabídku o papírové ubrousky do kuchyní, a vytvořil tak nový sortiment papírenských výrobků. (tes)

Výstava Pražské výletní restaurace, kterou až do jara mohou zájemci shlédnout v hlavní budově Muzea hlavního města Prahy, chce všestranně přiblížit tyto zelené útulky Pražanů s jejich proměnami v prostoru i čase. Ven z dusné Prahy! – tímto reklamním sloganem doplňovala Pražská paroplavební společnost jízdní řády výletních parníků již před mnoha desítkami let. Užili jej i hostinští a hoteliéři z Povltaví a Posázaví, aby povzbudili Pražany k výletům do lesů, vod a strání, ovšem hlavně do svých podniků. Obyvatel metropole však ani nemusel studovat vývěsky u přístavišť , aby se cítil onou vábivou větou osloven. Od posledních desetiletí 19. století napadala stále více obyvatel hlavního města. Pražanů původních, „křtěných Vltavou“, i těch nových přicházelo do rychle se rozrůstajícího souměstí značné množství. Součástí výstavní expozice je i fungující dobová restaurace. Návštěvníkům-výletníkům se zde dostane občerstvení typického pro dobu, kdy se Pražané kupříkladu vydávali do vyhlídkové restaurace Terasy Barrandov za hudbou R. A. Dvorského a jeho orchestru. (red)

Před 250 lety udivil hosty na velkolepé maškarní párty v londýnské čtvrti Soho belgický vynálezce, mechanik a podnikatel jménem John Joseph Merlin (1735–1803), když do tanečního sálu přijel na kolečkových bruslích a přitom hrál na housle. Ačkoliv byl ve společnosti již známou výstřední osobností, určitě nebyl dobrým bruslařem. Neuměl zastavit ani změnit směr, a tak najel do velkého zrcadla, které rozbil. Vystoupení mělo být propagací jeho soukromého muzea různých kuriozit. Byl totiž mechanickým géniem, hodinářem, konstruktérem hudebních nástrojů, jemných fyzikálních přístrojů a vah, vozíků pro invalidy (nemocné dnou), nadaným houslistou a cembalistou... Z dlouhé a bohaté historie kolečkového bruslení ještě připomeňme rok 1823, kdy Londýňan Robert Tyers vyrobil brusle, kterým říkal volitos. Byla to vlastně řada pěti koleček (prostřední bylo největší), namontovaných k botám. Kolečkové hrusle se čtyřmi kolečky v řadě (in line) sestrojil James Plimpton z New Yorku v roce 1863. Kolečka byla zhotovena ze dřeva s gumovým obložením, a jakmile se objevila, stalo se kolečkové bruslení oblíbenou činností jak v Americe, tak i v Evropě. (tes)