Lež zámeckých obrazáren
Během prázdninového ježdění po hradech a zámcích jsem si stále znovu uvědomoval, kterak komunistický režim dovedl mít tu a tam jistý morbidně ironický půvab. V době, kdy se kostely vyhazovaly do povětří, budovala se na Betlémském náměstí podle přísně materialistických principů novostavba kaple. Ze svých historických sídel byli deportováni původní obyvatelé, jejichž rezidence se stávaly nejprve objekty „účelového využití“ a posléze ruinami, avšak na zámcích, které měly to štěstí, že byly vyčleněny k poučení a vzdělání pracujícího lidu, se naopak začasté uměle budovaly barokní obrazárny. Smysl této bizarní činnosti památkové správy tkvěl v potřebě zavést do chaotické minulosti šlechtického uměleckého sběratelství vědecký systém. Vyčlenění svozových objektů navíc umožnilo památkářům disponovat množstvím relativně kvalitních „volných“ obrazů, často lepších, než jaké měli k dispozici legitimní vlastníci historických sbírek. Barokní zámecká obrazárna se za této situace stala jakýmsi ideálem, jemuž se nové instalace měly co možno nejtěsněji přiblížit, přičemž se skutečným, vesele chaotickým světem uměleckých sbírek raného novověku měly společného pramálo. Obrazy se zpravidla ocitly v prostředí, pro které nejen že nebyly vytvořeny, ale v němž se často ani nikdy předtím nenacházely. Zatímco u jiných typů památek se ctil princip jejich komplexní ochrany a zachování nejvyšší možné míry původnosti, historicky vzniklé sbírkové celky jako by snad takovýto památkový charakter ani neměly. Přelud autenticity sbírek, který na některých zámcích žije vlastním životem už dobrých šedesát let, se však mezitím vlastně stal také památkou svého druhu. A navíc, ona ta vylepšená historie vždycky potěší oko o něco více než ta skutečná. Takřečené zámecké obrazárny, iluzivně vytvořené v padesátých i pozdějších letech minulého století, naplňují zdá se naši obecnou představu o zámeckých obrazárnách kupodivu lépe, než by ji kdy naplnily zámecké obrazárny v každém smyslu autentické.