Polská opozice byla pro nás, československé disidenty, vždycky čímsi nedostižným, a v mnohém vzorem. Předobrazem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založeného v dubnu 1978, byl – jak odráží i název – polský Výbor na obranu dělníků, KOR (Komitet Obrony Robotników). Cítili jsme, že proklamace a veřejný vzdor jsou důležité, ale za neméně důležitou jsme pokládali „drobnou“ konkrétní práci, pomoc konkrétním, do té doby bezejmenným lidem, které postihly režimní represe. V té době jsme měli dojem, že s polskými kolegy držíme krok. Pak ale vznikla v srpnu 1980 Solidarita, a to byl zásadní zvrat. Dělnickou nespokojenost a stávky v Polsku, které polskou vládu donutily přistoupit na dohody, zajisté nevyvolali intelektuálové z KORu ani z jiných opozičních seskupení. Československá moc měla obyvatelstvo čím korumpovat, polská nikoli. To jsme věděli už tenkrát – a někteří českoslovenští disidenti jistě věděli i to, že polská historie a tradice je prostě jiná. „Následovat“ příklad Solidarity bylo v československých podmínkách nemožné, nebylo to hnutí, jaké by mohlo podnítit či vyvolat pár desítek či stovek lidí – a víc disidentů v Československu prostě nebylo. A tak jsme jen se zatajeným dechem přihlíželi a drželi palce. A tajně snili, že možná... jednou...
Editorial
Editorial