Dějiny a současnost

„Holmesologie“ patří mezi nejpozoruhodnější pseudovědy, svérázné intelektuální hry, z nichž u nás známe především „cimrmanologii“. Do zatím velmi chudé pokladnice české holmesologické literatury nejnověji přispěl Richard Ulman tenkou, ale informačně velmi hutnou brožurkou Dílo a Sherlock Holmes, letmá pitva (vlastním nákladem, Praha 2010). Obsahuje velmi pečlivě sestavené komentované rejstříky (kupodivu čtivé!), zaměřené na výskyt nejrůznějších zvířat v detektivových případech, dále na dopravní prostředky tamtéž, a na Holmesovy sportovní aktivity a intelektuální potenciál. Vše je korunováno soupisem jeho „dosud nepublikovaných“ případů, zmiňovaných v Doyleových knihách. Zdánlivě úzce zaměřená publikace pobaví čtenáře svou hravostí a nadhledem a navodí atmosféru staré dobré Anglie v čase plynových lamp… (aku)

Berlín v roce 1955, do rozděleného města přijíždí mladý Angličan Leonard Marnhan, který se má podílet na společné akci americké a britské tajné služby, která spočívá v prokopání podzemního tunelu do sovětské zóny a napojení se na nepřátelské telefonní linky. Ianovi McEwanovi byla inspirací pro napsání románu Nevinný (přeložil Ladislav Šenkyřík, ­Odeon, Praha 2010) skutečná událost, tzv. operace Gold, která však pro západní tajné služby skončila naprostým fiaskem, neboť se o supertajné akci Sověti dozvěděli dlouho před tím, než samotný tunel začal plnit svůj účel. Napsat, že McEwanův román (poprvé vydaný symbolicky krátce po pádu Berlínské zdi v roce 1990) je špio­nážním thrillerem, by bylo příliš zjednodušující. Jak už to u autorových románů často bývá, na prvním místě stojí příběh mladíka Leonarda, který na pozadí velkých dějinných událostí prochází jakýmsi iniciačním procesem, řekněme ztrátou nevinnosti, když se sám dopouští zločinu. Nakonec však i Leonardova vina je ve schizofrenním městě plném trosek, lží, intrik, dvojitých agentů a špionů něčím relativním, kde nelze odlišit dobro od zla a kde je třeba přesvědčovat nejen sebe sama o správnosti vlastního počínání a historické nutnosti. Když k tomu všemu připočteme autorův skvělý styl a jedinečné navození atmosféry poválečného Berlína, máme před sebou román, který rozhodě patří k tomu nejlepšímu, co v letošním roce v oblasti překladové literatury u nás vyšlo. (eb)

Mikael Niemi oslnil i české čtenáře již před několika lety svým románem Popmusic z Vittuly. Letos vyšla v českém překladu další jeho kniha Muž, který zemřel jako losos (přeložil Zbyněk Černík, Euromedia Group – Knižní klub, Praha 2010), která čtenáře zavádí na daleký sever – do tornedalského kraje. Předmět zápletky, vražda starce Martina Uddeho, dává této knize rozměr detektivky, kterou však postupně posouvá do společenské obžaloby – odkrývá dávné rány, jež utržilo místní společenství, které spojoval, ale i rozděloval zvláštní finský dialekt. Síla rodného jazyka a současně touha po tom neodlišovat se od většiny jsou lidské veličiny, které utvářejí svět odnepaměti. Švédský spisovatel se tak vrátil nejen do svého rodného kraje a ke kořenům a traumatům, jež ho utvářely, ale současně potvrdil, že dnešní detektivky nemusejí být jen jakýmsi čtivem ať už prýštícím krev, či sledem kauzálně propojených a vybarvených obrazů ve stylu „najděte pět rozdílů“ – některé detektivky se přesunuly z okrajového literárního pole k jeho středu, přičemž ve švédském písemnictví hrají zvláštní roli již několik desetiletí. Záleží však především na čtenáři – jak už to tak bývá –, jak tyto knihy čte, co v nich hledá. V Muži, který zemřel jako losos lze najít nejen skvělé čtení na dovolenou či pro plískanicemi sužované podzimní a zimní večery, ale i příběh kraje odlehlého od centra civilizace (nejen skandinávské), o jehož „duši“ vlastně nikdo ve skutečnosti nestojí. (ivc)

V rámci Spisů Josefa Škvoreckého spatřila před časem světlo světa první edice spisovatelovy korespondence. Knížka s názvem Psaní, jazz a bláto v pásech. Dopisy Josefa Škvoreckého a Lubomíra Dorůžky z doby kultů (1950–1960) vyšla již v roce 2007. Od roku 2008 se vydávání Spisů chopilo po Odeonu, Ivu Železném a Literární akademii již čtvrté nakladatelství. Čtenáři tak mají možnost nahlédnout do Škvoreckého korespondence s dalším celoživotním přítelem. Kniha Jak je ve větě člověk. Dopisy Josefa Škvoreckého a Jana Zábrany (editovali Michal Přibáň a Alena Přibáňová, Books and Cards, Praha 2010) představuje natolik závažný svazek Spisů, že se mu budeme věnovat v samostatné recenzi. (jde)