Dějiny a současnost

Dne 25. února 2010 vyhlásil tehdejší ministr kultury Václav Riedlbauch výběrové řízení na obsazení místa generálního ředitele Národní galerie v Praze. Dne 12. srpna 2010 nový ministr Jiří Besser totéž výběrové řízení zrušil a ohlásil další postup podle přesného harmonogramu, který by měl ve druhé polovině roku 2011 vést nejen ke změně v osobě šéfa Národní galerie, ale také k významným strukturálním změnám celé instituce. O Národní galerii bylo poslední dobou řečeno a napsáno mnoho. Máme na vybranou z celé plejády představ, začínající na jedné straně obrazem vzorné kulturní a vědecké instituce, plnící své úkoly lépe než kdykoliv v minulosti, a končící na druhé straně barvitým líčením nefunkční, vnitřně rozvrácené organizace v kritickém stavu, držené navenek pohromadě jen arogancí „nesesaditelného“ generálního ředitele. Redakce Dějin a současnosti se proto rozhodla položit tři klíčové otázky odborníkům a publicistům vybraným tak, aby jejich názory pokud možno pokrývaly celou výše popsanou škálu:

1. Jaké by měly být v současné době priority Národní galerie v Praze, pokud jde o stálé expozice, výstavy, akvizice a odborné publikace?

2. Jak hodnotíte veřejně dostupné koncepce budoucího směřování Národní galerie v Praze, které předložili jednotliví kandidáti v rámci výběrového řízení?

3. Co by měla Národní galerie v Praze udělat pro zlepšení svého obrazu v očích veřejnosti?

Základní podmínkou výběru, který redakce Dějin a současnosti provedla, bylo to, aby se respondenti dlouhodobě zabývali problematikou Národní galerie, případně aby s ní byli důkladně seznámeni. Mezi oslovenými jsou proto mimo jiné členové komise, jež rozhodovala o kandidátech na generálního ředitele galerie v později zrušeném výběrovém řízení, či osobnosti přizvané do současného poradního sboru ministra kultury pro otázky státem zřizovaných galerií. Nechybějí však ani publicisté, kteří o problémech okolo galerie opakovaně psali, či autoři, respektive signatáři výzev, jež adresovala veřejnosti iniciativa Čas na změnu. Záměrně jsme neoslovili ani pracovníky Národní galerie, ani kandidáty na jejího generálního ředitele, kteří prošli bezvýsledným výběrovým řízením. Tím není řečeno, že jim redakce v rámci probíhající diskuse nedá prostor k vyjádření v budoucnu.

Milena Bartlová, historička umění, Masarykova univerzita v Brně

Je mi líto, ale bohužel na vaše otázky nedokážu odpovědět. První z nich vyžaduje rozsáhlejší prostor, než je anketní odpověď, aby byla smysluplná a rozumná (kandidáti věnovali odpovědi na tuto otázku cca dvacet stran svých projektů). Jako členka komise znám i dosud nezveřejněný projekt Jiřího Fajta (v době odeslání žádosti o anketní odpověď nebyl dosud projekt Jiřího Fajta zveřejněn – pozn. red.) a mohu jen říci, že jej považuji za stejně kvalitní jako projekty Víta Vlnase a Marka Pokorného. Není snad třeba dodávat, že pro rozhodování komise byly podkladem i další okolnosti, ne jen tyto texty. Ke třetí otázce musím jen říci, že problém nespočívá v PR, ale ve věci samé.

Noemi Smolíková, historička umění

1. Jelikož se specializuji na umění 20. století, budu se věnovat především jemu. Je třeba přehodnotit expozici 20. století a konečně zřetelnit tvorbu Františka Kupky – nejvýznamnějšího českého umělce 20. století – dále tvorbu Toyen, Štyrského, Pešánka a Zrzavého, české fotografie a funkcionalistickou architekturu. Toto vše patří ke světové špičce. Dále je nutné instalovat tvorbu Malicha, Grygara, Sýkory, Boštíka, Šimotové a Kolářové, umělců, jejichž tvorba je na mezinárodní úrovni. Výstavně se zařadit do mezinárodního dění, které by přineslo významné výstavy do Prahy, a umožnilo by naopak konečně uspořádat výstavy českým umělcům ve významných mezinárodních institucích. Výstavami, katalogy, cenami, stipendii, sympozii a diskusemi aktivně podporovat současné umění. Budovat sbírku umění v mezinárodním kontextu, zvýšit úroveň odborných publikací.
2. Jako jednoznačně nejpřesvě­dčivější považuji koncept ­Jiřího Fajta.
3. Distancovat se od současného ředitele Národní galerie Milana Knížáka a jeho pochlebovačů a začít odborně pracovat, jako je to běžné v obdobných institucích v Londýně, Paříži, Berlíně, Amster­damu nebo ve Varšavě. Vyvést Národní galerii z hrobové izolace.

Ivo Hlobil, historik umění, Ústav dějin umění AV ČR – Univerzita Palackého Olomouc

1. Současnou prioritou Národní galerie v Praze by mělo být navrácení sbírky českého středověkého umění do Jiřského kláštera na Pražském hradě.
2. Za skutečně vážné kandidáty na místo generálního ředitele lze považovat – z těch co se přihlásili do posledního konkurzu – pouze Víta Vlnase a Jiřího Fajta. Oba jsou dostatečně obeznámeni s problematikou NG v Praze, mají odpovídající vzdělání, praxi a rozhled. Vzhledem k povahovým vlastnostem bych upřednostnil Víta Vlnase, Jiří Fajt by mohl být skvělým ředitelem sbírek starého umění.
3. Pro zlepšení pověsti je třeba pokud možno co nejrychleji vyčlenit a osamostatnit sbírku a expozici soudobého českého a zahraničního umění (po roce 1990).

Jana Dědečková, publicistka, Virtually.cz

1. Pro současný management Národní galerie bude v této chvíli určitě nejsložitějším úkolem vyrovnat se s rozpočtovými omezeními, která v roce 2011 zasáhnou veškeré příspěvkové organizace bez výjimky. Může se to projevit uzavřením některých stálých expozic či omezením počtu výstav. Tak jako tak však bude muset nový ředitel v roce 2011 zachovat určitou míru kontinuity, protože výstavní plán Národní galerie je sestavován nejméně na dva roky dopředu a jeho úpravy jsou možné jen v omezeném rozsahu. Za nejdůležitější pokládám přemístění sbírek české deskové malby a plastiky 14. a 15. století z kláštera sv. Anežky České. To se mělo stát nejvyšší prioritou už na podzim 2002. Není možné nechávat díla, z nichž některá úzce souvisejí s historií české státnosti v druhé polovině 14. století, v objektu, o němž víme, že dříve nebo později bude znovu zasažen záplavou. Velký ekonomický a logistický problém představuje Veletržní palác. Jeho budoucnost bude muset nový management naléhavě řešit. V době úspor má smysl zaměřit se pouze na klíčové výstavní projekty, na nichž by se neměl projevit nedostatek prostředků. Publikační strategie Národní galerie je takřka vzorná a nevidím důvod na ní v současnosti něco měnit.
2. Z manažerského hlediska se mi z publikovaných projektů jeví jako zajímavé tři: Moniky ­Burian, Marka Pokorného a Víta Vlnase. Paní Burian je bohužel značně nekonkrétní, ale navrhuje některé důležité standardní postupy, které ostatní neuvádějí a které by managementu mohly pomoci, například procesní analýzy. Marek Pokorný vtipně analyzoval šest kritických bodů stavu této instituce a navrhl přijatelné kompromisní řešení, aplikovatelné i v současné době úspor ve veřejných rozpočtech. Vít Vlnas podal brilantní historicky podloženou analýzu současné podoby Národní galerie a překvapivě předložil projekt její zásadní a do budoucna patrně nevyhnutelné reformy. Je však otázkou, zda je pro takto radikální změny zrovna teď ten nejvhodnější okamžik. Nemohu se však vyhnout ještě čtvrtému projektu. Překvapil i Jiří Fajt, který naopak předložil až neuvěřitelně „knížákovský“ projekt, založený na tuhém centralismu. Z jeho koncepce, nepostrádající ani obsáhlé pasáže o špičkových šéfkuchařích, ubytovacích kapacitách a vlastním vývoji upomínkových předmětů, čiší spíše velká dávka snobismu než ucelená představa o řízení centrální státní umělecké sbírky; ekonomické předpoklady jeho projektu se potom zcela míjejí s realitou. Proto nechápu, jak se mohl stát favoritem předchozí výběrové komise.
3. Pokud některý úsek činnosti Národní galerie vyžaduje radikální změnu, pak je to komunikace s veřejností. Její internetové stránky vypadají, jako kdyby byly udělány někdy před deseti lety, mají nepřehlednou a nepraktickou strukturu a postrádají řadu důležitých funkcí. Celkově mi PR Národní galerie připadá nesmírně pasivní a nevynalézavé. Kdyby komunikace Národní galerie s veřejností fungovala tak, jak má, nikdy by iniciativy typu Času pro změnu nemohly operovat takovou spoustou zkreslených a nepravdivých informací a nemohly by vyvolat mylný dojem, že se Národní galerie dostává do mezinárodní izolace nebo neplní své poslání. Chybou Národní galerie nebyly špatné výsledky badatelské, výstavní a publikační činnosti, špatné akvizice a podobně, ale naprosto nedostatečný způsob, jímž informovala veřejnost o svých aktivitách. To si instituce jejího významu kolem roku 2010 prostě nemůže dovolit. Musí tedy vlastní propagaci věnovat mnohem větší úsilí, vložit do ní více invence a energie.

Nikolaj Savický, historik a historik umění

1. Trvalý problém stálých expozic Národní galerie představuje Veletržní palác. Ve skutečnosti je to budova pro galerijní účely nevhodná jak vnitřní strukturou, tak umístěním. Navzdory své nesporné architektonické kvalitě znehodnocuje nesmírně cenné sbírkové předměty. Jeden příklad za všechny: zásluhou státních nákupů meziválečných československých vlád máme v Praze malou, ale skvělou sbírku francouzského umění 19. a počátku 20. století, které dominuje několik děl prvořadého světového významu. Mám na mysli třeba obraz Bonjour, Monsieur Gauguin, nebo Vlastní podobiznu Henri Rousseaua. V této kolekci je také několik světoznámých Picassových obrazů jak ze státních nákupů, tak z části Kramářovy sbírky. Soubor, jehož jádro představuje jen něco přes třicet obrazů a několik plastik, je dnes ve třetím patře Veletržního paláce nesmyslným způsobem utopen. Podobný osud bohužel potkal i řadu špičkových děl českého kubismu a meziválečné avantgardy, zajímavých nejen pro české diváky, ale také v mezinárodním srovnání. Do Holešovic se za nimi vydá jen málokterý návštěvník Prahy z těch, kteří by je na přístupnějším místě jistě ocenili. Postupné soustřeďování moderně koncipovaných stálých expozic v palácích kolem Hradčanského náměstí je naopak divácky i ekonomicky rozumnou strategií, kterou by bylo škoda opouštět. Výstavní plán Národní galerie neznám natolik podrobně, abych se k němu mohl kompetentně vyjádřit. Jako vydavatelka si Národní galerie zaslouží jen chválu, protože se jí především zásluhou Ivana Hartmanna podařilo během posledních osmi let vybudovat dobře fungující odborné nakladatelství, které by nepochybně mělo ve své činnosti pokračovat.
2. Výběrové řízení skončilo a nemá smysl zpětně hodnotit zveřejněné projekty. Důležitý je podle mého soudu jediný moment, který z nich přímo či nepřímo vyplývá. Rozhodnutí v tomto případě musí být učiněno na úrovni vlády, nikoliv ve vedení jedné příspěvkové organizace. Nejen z projektů, ale i z letitých aktivit kolem Národní galerie totiž zřetelně vysvítá, že je nutné oddělit funkci muzea umění, kterou Národní galerie obstojně plní, od role instituce, která nejen vystavuje a propaguje, ale také nakupuje současné umění. Rozpočtové prostředky pro oba účely musí být předem důsledně odděleny. Jinak se nevyhneme opakování tragikomické situace z roku 1937. Tehdy se novináři vážně ptali, zda nákup obrazu Bonjour, Monsieur Gauguin, pořízeného za nějakých 550 000 Kč, obohatí vskutku tak významně pražský soubor francouzské malby, aby stál za tuto fantastickou cenu, a usuzovali, že sotva lze odpověděti kladně. Z dnešního pohledu je částka, kterou československý stát vydal za jedno z nejslavnějších děl moderního umění na světě vůbec, naprosto směšná. Těžko si naopak lze představit, jak by asi musela vypadat investice do tehdejšího českého umění, aby se zhodnotila podobným způsobem. Peníze na nákup Gauguinova obrazu však tenkrát šly z téže rozpočtové kapitoly, z níž bylo dotováno živé umění. Vidina více než půl milionu korun tak dokázala zatemnit úsudek i odborníkům. Od té doby uplynulo přes sedmdesát let. Je už na čase tuto dodnes přetrvávající situaci systémově vyřešit.
3. Od základu změnit svůj přístup k marketingu a PR. Pohled na webové stránky Národní galerie je žalostný a propagační akce zpravidla postrádají nápad, aktivitu a nezbytnou razanci.