- klerik
Obecně se kněžský nebo též duchovní stav nazývá klérus, klér, je to sbor kněží, kněžstvo. Ještě v první polovině 19. století, v období, kdy vznikal Jungmannův slovník, se od latinské předlohy ve tvaru clērus (případně clēricālis, clēricātus, clēricus) vykládaly z němčiny čerstvě vzniklé odvozeniny: klerictvo "mladokněžstvo", klerický "mladokněžský" a klerik "mladý kněz". Později se klerik ustaluje jako "kandidát kněžství mající alespoň nejnižší svěcení", nebo šířeji jako "příslušník kléru" v protikladu k laikovi (SSJČ). Ve středověké latině měl ovšem clēricus i význam člověka znalého čtení a psaní, což se odrazilo např. ve franc. clerc "vzdělanec, (notářský) koncipient, písař" a angl. clerk "úředník, písař, účetní". Ve starověkém Řecku se při kdejaké příležitosti rozhodovalo losováním a los, což byl většinou nějaký kamenný odštěpek nebo dřevěná tříska, se nazýval kléros "los, hřebí". Losem tak byla udělována půda, zpočátku většinou v koloniích, nebo byly losováním přidělovány náboženské a civilní funkce, rovněž byly jeho prostřednictvím vybírány porotní soudy. Přidělované nebo jinak postoupené polnosti a pozemky se odtud nazývaly kléroi (pl.), v helénistickém Egyptě byl kléros název pro přidělenou půdu pro vojáky nebo vysloužilce. Držitel přidělovaného pozemku nebo osadník byl klérúchos a podílník a dědic takového majetku byl kléronomos. Teprve v Justinianově kodexu (6. stol.) se termín kléros zužuje a přenáší na církevní hodnostáře. Prapříbuzné je č. kláti (1. osoba zastarale kolu), klání, kolný atp. — Klerika je "talár, hazuka" (Jungmann), "dlouhé splývavé roucho kněžské od krku po kotníky, sutana" (PSJČ); pojem klerička se do slovníkových databází zatím nedostal, zato se hojně vyskytuje v mysteriózním světě počítačových her, jenž je důsledně bipolární, a tudíž i dosyta "obojpohlavní", neboli, ironie stranou, genderově korektní.
dasik@nln.cz