Dějiny a současnost

Pokud se na to vyloženě nesoustředíte, vlastně při čtení knihy Jóna Kalmana Stefánssona Letní světlo, a pak přijde noc (přeložila Helena Kadečková, dybbuk, Praha 2009) ani nemusíte postřehnout, že se příběhy obyvatel islandské vesnice, která nemá kostel ani hřbitov, odehrávají na pozadí překotných událostí devadesátých let minulého století, které loni přivedly tento ostrovní stát téměř nad propast bankrotu. Jednotlivé postavy jako by "reprezentují" určitý typ charakteru i temperamentu: Ředitel, který se stal Astronomem, aby poznal nejhlubší pravdu o podstatě života; David s křehkou a citlivou duší; Jónas hubený a drobný, jenž dokáže štětcem zachytit i pohyb ptáků; Kjartan silný, živočišný a živelný; sveřepá Ásdís; Elisabet smyslná a podnikavá; Matthías Objevitel atd. Jejich životní osudy — emblematické, a přesto tak jedinečné — jsou psány s lehkostí i přesností, jež jim dodává rytmus a zapamatovatelnost ústně předávaných příběhů dávných dob. (ivc)

SOS není jen signál, který vysílaly potápějící se lodě, ale znamená i zkratku Stráže obrany státu, formace utvořené v Československu na podzim roku 1936 v době rychle se zhoršující vnitro- i zahraničněpolitické situace. Nová složka zastřešovala a po taktické stránce sjednocovala dosud samostatně působící rezortní bezpečnostní sbory, tedy četníky, policisty a příslušníky finanční stráže. V případě potřeby, především náhlého nepřátelského vpádu, je měli posílit spolehliví záložníci z nejbližšího okolí, a společně nepřítele zdržet a poskytnout čas na mobilizaci armády. Celkem vzniklo třicet příhraničních a jeden pražský prapor, které během těžkých dnů roku 1938 nesly hlavní tíhu bojů s henleinovskými povstalci. Radan Lášek v knize Velitelé praporů SOS (Codyprint, Praha 2009) popisuje osudy mužů, kteří těmto praporům veleli. Vzhledem k těžkým úkolům, které je čekaly, se jejich výběru věnovala velká pozornost, a to nejen po čistě odborné stránce, ale také ohledně státní spolehlivosti a vlastenectví — je charakteristické, že všichni byli původně legionáři, a deset z nich bojovalo i v nejslavnější bitvě legií, u Zborova. V knize je představena životní pouť jednotlivých důstojníků, která se velmi lišila především po osudném roce 1938. Mnozí se zapojili do odboje, sedm zahynulo v německých káznicích a na popravištích, dalších pět bylo dlouhodobě vězněno. Po válce se většina z nich stala obětí komunistické perzekuce a pronásledování — jak jinak, projevená osobní statečnost a ochota k obětem při boji za národní a státní samostatnost představovala pro cestu ke světlým zítřkům pod rudou vlajkou potenciální nebezpečí. (zmar)

Světové proslulosti dosáhl Bernhard Schlink svým románem Předčítač (letos byl do kin uveden i stejnojmenný film) v roce 1995. Ještě před tím však Schlink vydal sérii detektivních příběhů, jež spojuje hlavní postava soukromého detektiva Gerharda Selba. První ze "selbovských" detektivek vyšla již v roce 1987 a Schlink ji tehdy napsal se svým přítelem, právníkem a překladatelem Walterem Poppem. Spravedlnost podle Selba (přeložila Lucy Topoľská, Prostor, Praha 2009) je detektivkou s hlubokými přesahy do historie. U Schlinkových próz je typické, že se stále "točí" kolem jednoho tématu, a tím je vyrovnání se s nacistickou minulostí Německa. Proto detektiv Selb není jen obyčejným "soukromým očkem", ale mužem s nepříliš lichotivou minulostí — jako státní zástupce působil v letech 1933—1945, tehdy se podílel na procesu, jehož aktéři se po letech znovu vynořují v nových souvislostech. Selbovi se tak při řešení případu obloukem vrací jeho vlastní jednání již zasuté hluboko v paměti. Nakladatelství Prostor chystá vydání i dalších tří příběhů s detektivem Selbem. Je na co se těšit! (eb)

Nadějné vyhlídky, román Charlese Dickense z 19. století, začne žít svým vlastním životem o více než století později na pacifickém ostrůvku Bougainville. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století se totiž zde, na jednom z Šalamounových ostrovů, rozhořel vážný boj mezi obyvateli, který vyvrcholil genocidou. A právě na tomto místě rozehrál příběh Matildy, Pipa, Bulvy, pana Dickense a mnoha vesničanů novozélandský spisovatel Lloyd Jones v knize Pan Pip (přeložil Ladislav Šenkyřík, Euromedia Group — Odeon, Praha 2008). Zdánlivě nesourodí obyvatelé postkoloniálního světa se díky četbě románu, který navíc vychází ze zcela jiných kořenů a tradic, semknou a naučí víc, než kdokoliv čekal či předpokládal. Různé pohledy na svět — personifikované postupně zvanými příbuznými dětí na improvizované "přednášky" o životních zkušenostech — jsou současně jakousi oslavou podstaty příběhu, předávaného z generace na generaci. Prolínání skutečnosti a fantazie se ukáže jako možnost, jak přežít utrpení a dojít naplnění nadějných vyhlídek... (ivc)