Ruský car Petr I. se tomuto bitevnímu střetnutí s vojskem Karla XII. nejprve vyhýbal. Nakonec své vítězství u Poltavy roku 1709 obrátil v triumf.
Až do roku 1709 nikdo příliš o převaze švédského krále Karla XII. v probíhající velké severní válce (1699/1700–1721) nepochyboval, ačkoliv „vojenské skóre“ mezi Ruskem a Švédskem bylo, přísně vzato, v danou chvíli dosti vyrovnané. Karel XII. však také slavil úspěchy v politickém i vojenském zápolení se saským kurfiřtem a polským králem Augustem II. Silným. Svou roli sehrála i Karlova pověst nepřemožitelného a neohroženého vojevůdce. Pozice Švédska v evropském diplomatickém systému byla rovněž pevná, především díky „dědictví“ výsledků třicetileté války a rovněž díky francouzské podpoře. Když naopak ruský car Petr I. hledal v boji proti Švédům nové spojence, příliš úspěchu nezaznamenal: Prusko, Anglie i Nizozemí váhaly. Především Anglii „nejasný“ stav v pobaltském prostoru vyhovoval, a to z důvodů čistě obchodních – a ekonomické zájmy byly významným momentem při definování (nejen) anglické zahraniční politiky. Boj o nadvládu nad Baltským mořem (dominium maris Baltici) probíhal pravidelně od poloviny 16. století a velká severní válka byla jeho součástí, a jak se nakonec ukázalo, i vyvrcholením. Přestože švédsko-ruská rivalita nebyla v těchto konfliktech o přístup k Baltskému moři od počátku primární, stala se nakonec rozhodující.
...