Ďas nedoporučuje k tématu Podoby neutrality za 2. světové války knihu Geoffreyho Robertse Stalinovy války. Od světové války ke studené válce (1939—1953) (Praha 2008). V předminulém čísle (DaS 10/2009) se tak na s. 48 stalo redakčním nedorozuměním, za něž se omlouváme. Jednak se kniha netýká tématu, protože i v letech 1939—1941 nelze v případě SSSR hovořit o neutralitě (vzpomeňme jeho válek proti Polsku a Finsku a anexe pobaltských států a části Rumunska). A především autorova křečovitá snaha vylíčit Stalina coby vynikajícího vojevůdce, skvělého organizátora a přesvědčeného mírotvorce společně s nepochopitelným překrucováním řady válečných i poválečných událostí neobstojí v konfrontaci se snadno dostupnými, kriticky zhodnocenými prameny a seriózní historickou literaturou. Vlastně lze knihu doporučit jen jako smutnou ukázku toho, k jak absurdním tvrzením může autora dovést urputná snaha o "boření mýtů" v kombinaci s patrným nepochopením fungování mocenských mechanismů ve stalinském systému (viz recenze v DaS 1/2009, s. 44). (vs)
Není červená knihovna jako červená knihovna. Malé ženy americké autorky Louisy May Alcottové (1832—1888) se od svého prvního vydání v roce 1868 (první díl) a 1869 (druhý díl) staly součástí dívčího světa a za více než století a půl se zaklínily do kánonu americké literatury, „získaly status rodinné klasiky a věčného bestselleru“. Narážky na osudy hrdinek, čtyř sester (romantické Meg, nezkrotné Jo, nenápadné Beth a rozmazlené Amy), se objevují i v nejrůznějších filmech, seriálech, sitcomech i beletriích. V češtině vychází kompletní překlad vlastně poprvé (přeložila a předmluvu napsala Jana Kunová, Knižní klub — Euromedia, Praha 2008). Česká verze z počátku 20. století byla poněkud zredukována a v roce 1974 (resp. 1992) upravila první díl pro české čtenářky Jindřiška Smetanová, druhý díl byl zcela zapomenut. Spíše než pro dívky je nový překlad určen dospělým čtenářům.
Na charakteru autorky i této knihy se značnou měrou podepsal fakt, že její otec Amos Bronson Alcott byl významný transcendentalista — z obecnějšího hlediska jsou Malé ženy zajímavé jako dokument o americkém všedním životě v polovině 19. století a nabízejí rovněž zjednodušený náhled do myšlení transcendentalistů i příklad praktické "domácí" aplikace jejich idejí, v daleko přístupnější formě než třeba Thoreauův Walden. Kdo se však chce soustředit jen na příběh, dobrodružství (samozřejmě nebyla pominuta ani válka Severu proti Jihu), zvratů a široké palety citů se mu na téměř pěti stech stranách dostane měrou vrchovatou. Téměř ideální oddechové čtení mezi vánočními návštěvami, horami balících papírů a ochutnávkami cukroví. (ivc)
- Opričnina byl správní systém, který v šedesátých letech 16. století zavedl v moskevském státě Ivan Hrozný. Jejím hlavním cílem bylo omezit moc šlechty, a naopak prosadit samoděržaví, jež hájilo "opričné vojsko" zahrnující i carovu osobní gardu. Opričníci vlastně plnili roli tajné policie. Když však došlo k livonské válce, ukázalo se, že za těchto podmínek nejsou schopní uspět, na rozdíl od teroru vlastních obyvatel....
„Jdu polem nekonečným, ruským, za obzor ubíhajícím, vidím koně bílého před sebou, jdu k němu, čuju, že kůň je to zvláštní, kůň nad koně nade všechny, krasavec a bystronohý vůdce; chvátám, ale dohnat ho nemohu, do kroku přidávám, křičím a volám a pojednou vím, že v tom koni tkví všecek život můj, všecka má sudba, všecek zdar, že potřebný mi je jako vzduch, ale on se mi beze spěchu neustále vzdaluje, nikoho a ničeho nedbá, odchází navždy, odchází ode mě...“ Takový sen se zdá titulnímu opričníkovi Andreji Komjagovi v evropském (přinejmenším) bestselleru Vladimira Sorokina Den opričníka (přeložil Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, Příbram 2009). Píše se rok 2027 a v Rusku vládne gosudar... a jeho opričníci, kteří "střeží" to nejcennější: sebeurčení, ortodoxii a úctu k tradicím. Co si pod tím v ruském kontextu představit dovedl autor zdánlivě do absurdity. Kdo se však o ruské dějiny a současnost zajímá a sleduje zprávy (nejen ty veřejnoprávní), které odsud přicházejí, tomu naskočí husí kůže. A Sorokin k tomu říká: „Myslím, že všechny naše "těžké doby", revoluce, nepokoje a moře krve prolité v Rusku jsou výsledkem opričnické vlády. Její idea prosakuje celou naší společností, žije v myšlení velkých i malých úředníků. Opričníci — to jsou ti vyvolení.“ (ivc)
- Nakladatelství Radioservis vydalo sborník s názvem Česká média a česká společnost v 60. letech editorů Barbary Köpplové a Radima Voláka (Praha 2008). Čeští a němečtí autoři různého věku nahlížejí média šedesátých let z různých úhlů pohledu. Značná část textů se soustředí na období Pražského jara a problematiku s ním spojenou. Dozvíme se tak nejen o roli vysílacích médií v oněch letech, ale také třeba o obrazu médií v anketách a výzkumech tohoto období, o vztahu Pražského jara a médií NDR či o pozdějším zobrazení událostí roku 1968 v normalizačních seriálech. (jde)