- markýz
Náš nejvěhlasnější nositel tohoto titulu, do šírošíru nechvalně známý markýz Géro měl za předobraz slávožroutského markraběte († 965) dosazeného v půli 10. století císařem Ottou I. Za bezručovským jinotajem se ve stejnojmenné „slezské písni“ průhledně skrýval arcivévoda Fridrich Habsburský (1856—1936), na Těšínsku do jisté míry neoblíbený, jenž tak byl obrazně suspendován mezi vévodu a hraběte. Původ slova je docela jasný, dostalo se k nám nejspíše v 19. století přes něm. Marquis a pochází ze starofranc. marchis, což byl vojenský správce franckého pohraničí neboli marche (to u nás zdomácnělo jako marka, německá územněsprávní jednotka). Starohornoněm. marca a obecně germánské *marc „hranice, pohraniční území“ souvisí s latinským margō „kraj, hranice“; patří sem také staroir. mruig (střir. bruig) a velš. bro „kraj, okres“. Etymolog Václav Machek přišel s odvážným výkladem, že je od marky odvozena chodská mráka, což byl „dílec hraničního hvozdu, který byl dědičným honebním obvodem Chodů a Domažlických (doloženo od 1430), též lesní trať“ (proběhla zde změna ar > ra podobně jako v Karl > král) (ESJČ 378). Markýz (střlat. marchio a marchisus) zpočátku obhospodařoval markýzát, pohraniční území, ale později, když se hranice proměnily, se naopak titul vázal k danému území a svého nositele urozeností situoval pod vévodu a před hraběte. Ve francouzském frivolním prostředí byl markýz nejdříve přitloustlá směšná postavička (Molière), ve století následujícím se již stal uvolněným a vytříbeným elegánem (Voltaire). — Markýza je visutá stříška nad oknem, přístřešek nad vstupem do budovy (nebo dokonce veranda). Spekuluje se, že to bylo původně žertovné pojmenování plachty napnuté nad vchodem do polního velitelského stanu; vojenská ležení narážkami a dvojsmysly vždy jen překypovala.
dasik@nln.cz