Vzpomínka na ozbrojené vystoupení proti německé okupaci Slovenska v srpnu 1944 tvoří důležitou součást slovenské národní paměti a politické mytologie současné Slovenské republiky.
Dvě témata povstání – vztah k režimu tehdejšího slovenského státu a státoprávní postavení Slováků v Československu – dodnes určují dvě různé kultury vnímání minulosti. Glorifikace tisovského státu a démonizace českých kolonizátorů nehraje sice v současných veřejných rozpravách důležitou roli, ale již sama existence několika politických institucí s takovýmto pohledem na minulost podněcuje k úvahám o rozpolcené politické paměti. Sociální paměť, která vzniká koordinováním pamětí individuálních, je ale schopna integrovat i vzájemně nekompatibilní výklady minulosti. V opakovaných sociologických výzkumech sympatizovala část respondentů s povstáním a současně i s Tisovým režimem. V období silné názorové polarizace v první polovině devadesátých let bylo Slovenské národní povstání (SNP) hodnoceno převážně pozitivně. Mezi nejkladněji vnímanými událostmi 20. století se ocitlo na čtvrtém místě (mezi nejsilnějšími symboly se objevil i památník SNP v Banské Bystrici). Přitom se již nekonají kampaně, které každý pátý rok připomínaly „pravý“, komunistickou stranou schválený odkaz povstání. Všudypřítomná hesla a symboly, kterými se demonstrovala a legitimovala komunistická moc, způsobily, že pro mnohé Slováky (nejen z rodin s luďáckou tradicí) ztratilo povstání důvěryhodnost a někteří je i odmítají. Oficiální obraz této historické události ale nebyl jednotvárný a měnil se spolu s mocenskopolitickými a sociálně-kulturními poměry.
...