„Nevěř snům!“ Takto lakonicky reagoval český král Jan Lucemburský na vyprávění svého syna Karla, když mu podrobně vyprávěl svůj sen, který prožil v severoitalské vsi Terenzo. Anděl v něm kralevice chytil za vlasy a zanesl ho na vyvýšené místo, aby mu ukázal, jak může dopadnout hříšník, jenž propadl smilstvu. Oním smilníkem byl Karlův vzdálený příbuzný, viennský vévoda Guido, jemuž jeden z protivníků uťal pohlavní úd mečem (podle jiných verzí tohoto snu byl Guido do podbřišku zasažen šípem). Jan Lucemburský a jeho komorník, rytíř Tomáš z Villeneuve, který se Karlovi za jeho pověrečnou důvěřivost snům vysmál do očí, reprezentují ve středověku velmi rozšířené odmítání jakýchkoli snových předpovědí. To vycházelo z raně středověkých představ, že sny mohou pocházet pouze od Boha nebo od Ďábla, přičemž právo slyšet ve snách boží hlas je vyhrazeno výlučně světcům. Příští Karel IV. naopak reprezentuje směr soudobých morálně-teologických výkladů snů, jež křesťany nabádaly, aby sny nebrali na lehkou váhu. V české středověké literatuře se povětšinou setkáváme pouze s takovýmito ryze moralistními výklady snů. To v západní Evropě jsou již do 13. století sny a snové stavy využívány jako rámce vyprávění, jež nemají zprostředkovat náboženské zjevení, nýbrž v duchu kurtoazní poezie tlumočit milostná očekávání. Vrcholným dílem takovéto práce se sny je již před mnoha desetiletími do češtiny přeložený Román o Růži. Jemu po bok se pak řadí nyní poprvé Martinem Pokorným do české mluvy převedený Sen o Rytíři, jedno z nejskvostnějších děl básníka, diplomata a bryskního satirika Geoffreyho Chaucera (Jitro).
...