Oblohou plují mračna, jeden mrak překrývá druhý, skrze ně prodírají se paprsky slunce. Kry na řece pukají, drobnou návějí derou se na povrch sněženky. Ledová krusta mizí před očima…
Takovými přírodními záběry rodícího se jara otevíral roku 1932 Vladimír Úlehla svůj národopisný snímek Mizející svět. V té době, na počátku třicátých let, byl již Úlehla, profesor brněnské Přírodovědecké fakulty, známým a uznávaným autorem mnoha vědeckých snímků, v nichž mikroskopickými a časosběrnými metodami natáčel růst, ale i další, za běžných podmínek lidským okem neviditelné pohyby rostlin. Z nich se největší pozornosti dostalo patrně snímku Pohyby rostlin, jejž Úlehla ze svých laboratorních materiálů sestříhal u příležitosti Výstavy soudobé kultury, konané v Brně roku 1928, a jehož vědecký, kulturní a výchovný význam na stránkách filmového tisku oceňoval i T. G. Masaryk. Pohybem v jakékoli oblasti přírodního života byl Úlehla doslova fascinován a jeho citlivost k proměnlivosti jevů se promítala i do jeho vnímání života lidského, společenského. Jako člověk, který se intenzivně zajímal o slovácký folklor, a hlavně moravskou lidovou píseň, si Úlehla se zvýšenou pozorností všímal především kulturních a společenských „pohybů“, které se za první republiky odehrávaly na venkově. V tónu pobouření a zahořklého vzdoru, s nímž Úlehla svou současnost komentoval, zazníval jeho romanticky vzpurný, a přece idealistický, nostalgický přístup ke světu: Náš kulturní život staví v přítomné době na vzorech cizích. Naše kultura, to, čemu se říká „lidové umění“, zvyky, zkušenosti, mizí prudce tak, jak venkov přestává býti venkovem a jak slepě imituje město, které zase nemá skoro vlastního, z tradice vyrůstajícího života.
...