Obraz krajiny jako prostoru fyzického bytí jedince v reálném světě bývá ustaven i čten prostřednictvím nejrůznějších projekcí a hodnotových hledisek, které s fyzickým rozvrhem krajiny souvisí často jen velmi vzdáleně.
V krajinomalbě se souběžně uplatňuje celá řada skutečností: subjektivní dispozice autora, proměna estetického kánonu, dobově platná názorová a ideologická klišé či konkrétní události odbývající se shodou okolností v příslušném lokálním rámci. Nepřekvapí proto, že v 19. století, kdy se krajinomalba etablovala jako svébytný žánr institucionalizovaného umění a kdy společenské dění s čím dál větší naléhavostí posiluje vlastenecké a národní aspekty, je obraz české krajiny silně prostoupen idealizací a ideologizací. Spíše je udivující, že trvalo nečekaně dlouho, než se obraz české krajiny zařadil do repertoáru krajinářských námětů, a ještě déle, než byla do takového obrazu integrována reálná krajina. Podobně nečekaná je i neobvyklá životnost konceptu idyly, který jako ideologizační klišé obrazu české krajiny, potažmo venkova, prostupuje zdejším výtvarným uměním ve více či méně zřetelných poukazech až do pokročilého 20. století.
...