- zeman
Není u Vančury vůbec žádným anachronismem „zeman, který oral pole“ (Obrazy z dějin národa českého). Naše nejstarší doklady přinášejí tvary zeměnín a zemanín. Základem je země. Shodným sufixem jsou tvořena i další obyvatelská apelativa jako dvořenín, hodokvašenín, krájenín, mouřenín, měščenín (spoluměštěnín), urozenín a vojenín (podle ePSJČ). V množném čísle to byli zeměné nebo zemané (a podle toho se pak celé sklonění zjednodušilo). Původní význam byl očividně „ten, kdo bydlí v zemi, jest usazen v zemi; tuzemec; pozemšťan; sedlák“ (lat. incola, indigena, terrigena, agricola), oproti cizozemcům nebo dokonce nebešťanům. Podle tzv. Dalimilovy kroniky z počátku 14. století se zemené dobře pobavili na účet pohaněné kněžny Libuše. Kolem roku 1300 byl zeman „názvem pro celek domácí, v Čechách usedlé šlechty“ a o sto let později byl „názvem pro samostatného šlechtice usedlého na venkově uprostřed poddaných“ (Slova a dějiny, 1980, s. 142). Pokrok se jako obvykle nezastavil, takže záhy se zeman stává jakousi veteší, přežívá však ještě pár století v rurálních oblastech jako příslušník nižší šlechty, aby s nástupem kosmopolitního novověku zmizel v konjukturálním stínu „statečných rytířů“, „urozených pánů“ a baronů. Další období slávy nastalo až s počátkem novočeského dějepisectví. U Václava Hájka z Libočan a přečetných následovníků jim v úvodních kapitolách opět patří výsadní postavení. Zchudlý, leč stále ještě svobodný zeman, který si obdělával sám pole, byl také nazýván dědinník. Bohatým sedlákům a velkostatkářům se v počáteční době třídního kvasu pejorativně říkávalo zemané. Zemanka byla „zemanská paní“, ale zemánek nebo zemaníček nebyl žádný potomek, nýbrž jen „menší zeman“. — Zemaněti nebo zezemaněti znamená, alespoň podle Jungmannova slovníku, chovati se džentlmensky.
dasik@nln.cz