Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Humorem proti totalitě

Aktuální číslo

Kdo se směje, ukazuje zuby

Kdo se směje, ukazuje zuby

Humor v každodenní protektorátní realitě
Petr Koura

Politická satira a zesměšňování okupantů patřily jak ke každodennímu životu obyvatel protektorátu Čechy a Morava, tak k častým nástrojům protinacistického odboje. Protiokupační vtipy a karikatury vytvářel mezi jinými i komunistický novinář Julius Fučík.

Výsměchem k vítězství! – Tak asi lze definovat prapodstatu i smysl české válečné anekdoty, která vznikla neznámo kde a zmizela neznámo kam, aby se jako ponorná říčka objevila na opačné straně země a v šatě zcela jiném. Měla své poslání národní i politické, bubnovala na poplach, bombardovala režim kalibrem tu lehčím, tu těžším, nevybíravá v prostředcích a pohrdajíc estetikou podrývala autoritu moci, která chtěla ovládnout svět. Takto charakterizoval český protektorátní humor ve svém prvním poválečném čísle časopis Svět práce. Kořeny tohoto fenoménu sahají ovšem hluboko před rok 1939 – lze je nalézt již v době habsburského mocnářství a první světové války. Politickou satiru směřující proti nacismu a fašismu, pěstovala za první republiky celá řada uznávaných umělců – za všechny jmenujme Karla Hašlera či Voskovce a Wericha. Stranou nezůstávali ani výtvarní umělci – Josef Čapek v reakci na vzestup nacismu vytvořil pro Lidové noviny cyklus kreseb Diktátorské boty, který byl v roce 1937 vydán knižně s předmluvou Josefa Hory. Objevily se tehdy i pokusy o humorné srovnání Hitlerova a Stalinova totalitního režimu. V dubnu 1937 tak vydala redakce obrázkového časopisu Světozor aprílové číslo, které obsahovalo koláže zobrazující události v Československu po vítězství jednotlivých znepřátelených politických táborů. Vítězství komunistů je zde ilustrováno fotografií Týnského chrámu s obrovskou Gottwaldovou podobiznou, fašisté zde zase pro změnu vyvádějí v dlouhých kabátech z divadla D 37 „paumělce“ E. F. Buriana. Karel Teige je v „komunistickém ráji“ zobrazen při mytí toalet v izolačním táboře, Záviš Kalandra se doznává „čacké GPU“ ze zrady Přemysla Otakara II. na Moravském poli a tváři „vzteklého psa“ Trockého je vyhrazeno potupné místo na terčích veřejných střelnic. Koláže nepůsobí se sedmdesátiletým odstupem pouze recesisticky, neboť některým z nich se později realita značně přiblížila.

HUMOR V ILEGALITĚ Spolu se zřízením protektorátu přechází protinacistická satira do ilegality. Čechy a Morava jsou krátce poté doslova zaplaveny protiokupačními tiskovinami, z nichž část je psána humorným jazykem. Oblíbené byly zejména veršované skladby ve stylu Karla Havlíčka Borovského, které dosahovaly v jeho napodobování někdy lepší, někdy horší úrovně. Jedna z prvních těchto básní byla napsána na „přivítání“ říšského protektora Konstantina von Neuratha a parodovala mimo jiné za pomoci poměrně ostrých vulgarismů skutečnost, že němečtí okupanti po obsazení Čech a Moravy vyjídali české obchody a restaurace: (...) Pošlu já tam na pořádek své pitomé klacky, / ať si u vás taky jednou naperou své nácky. / Já vám protektorát dávám, v ochranu vás beru, / a na vaše stará práva s odpuštěním – seru. (...). Další neznámý „Havlíček“, tentokrát z Východních Čech, svou básní ironicky oslovoval přímo samotného Adolfa Hitlera: Kancléři náš milovaný, všemi Čechy zbožňovaný, / ty jako Jan z Nepomuku držíš nad námi teď ruku. / Všichni jako stromy v lese, šeptáme a modlíme se / za to, žes nám volnost dal, aby si tě Pánbůh vzal. (...). Humorné reakce na nacistickou okupaci měly ovšem ještě další účel nežli zesměšnění nepřítele – byly i určitým ventilem, kterým si česká společnost „léčila“ svůj šok ze ztráty samostatnosti a svobody. Hned v prvních pookupačních dnech se v protektorátu objevují vtipné názvy základních atributů zřízení protektorátu, zkomolené do „rádobypolštiny“, která se při vyslovování vyjadřovala akcentem na předposlední slabice. Pro Emila Háchu se tak používalo označení dědek podpisówy, pro wehrmacht cirkus plechówy a pro generála Syrového Žižka aušusówy. Používání těchto polonismů se ještě rozšířilo po napadení Polska v září 1939 – Hitlerovi se tehdy říkalo cwok na swobódě a rádiu kysna prolhaná. Někteří vtipálci nešli daleko od slov k činům. V jedné moravské obci byla několik hodin po okupaci nalezena uhynulá slepice, přivázaná za krk na kliku četnické stanice s vysvětlujícím nápisem Než bych Hitlerovi vejce dala, radši jsem si život vzala. I v následujících měsících bylo možné zaznamenat v protektorátu vedle vážných demonstrací protiokupačních postojů i recesistická vystoupení – v jednom pražském kině kupříkladu diváci v okamžiku, kdy se při promítání žurnálu objevili na plátně němečtí vojáci, začali zpívat píseň Hej hou, hej hou, trpaslíci jdou. Obdobné projevy bylo možné zaznamenat opět na konci války, kdy se společnost probouzela z několikaleté letargie. Když byly v roce 1944 v protektorátu vylepovány známé protikomunistické plakáty s heslem Zachvátí-li tě, zahyneš a kresbou pařátu sahajícího po siluetě Hradčan, lidová tvořivost je doplnila nápisem My se nebojíme, my tam nebydlíme. Obdobně byl v té době na reklamní plakáty k filmové komedii Otakara Vávry Přijdu hned dopisováno i jméno osoby, jejíž příchod do Čech se brzy očekával – Josef Stalin.

VOLNÝM PÁDEM K VÍTĚZSTVÍ ŘÍŠE Hlavním projevem humoru zůstávaly ovšem vtipy a anekdoty, které se předávaly a šířily „od ucha k uchu“, jak zněl název jednoho poválečného souboru těchto produktů lidového humoru. Anekdoty si braly „na paškál“ celou řadu aspektů života ve Velkoněmecké říši – tropily si posměch z nacistické úřední mašinerie, z germanizačních snah či hospodářské situace (Jaký je rozdíl mezi Německem a Indií? V Indii hladoví jeden za všechny, zatímco v Německu všichni za jednoho). Častým terčem protektorátních vtipů byla i Goebbelsova válečná propaganda – její metody trefně vystihovala anekdota, že poslední tiskovou zprávou třetí říše bude prohlášení Prohráli jsme válku, aniž to nepřítel zpozoroval. Další skupinu vtipů představovaly těžko přeložitelné slovní hříčky, které využívaly rozmanitosti českého jazyka. V posledních dvou válečných letech se odvážnější protektorátní občané, a to dokonce i na veřejnosti, častovali pozdravem Stálý nový zdraví, což bylo osloveným zpravidla chápáno jako Stalinovi zdraví. Naopak srozumitelné se musely nacistům jevit vtipy, které využívaly jmen jejich vedoucích představitelů. Nástupce Reinharda Heydricha v úřadu zastupujícího říšského protektora Kurt Daluege si měl dle dalšího lidového vtipu jednou po představení se do telefonu jako Da, Lüge! vyslechnout odpověď Tady pravda, která vítězí. K. H. Frankovi měl zase jeden z jeho soukmenovců sdělit pro něj velice radostnou zprávu, a sice že poválečné Německo se bude nazývat po něm, totiž Frank-reich.
Oblíbené byly též vtipy, ve kterých byli nacisté zesměšňováni prostřednictvím biblických postav. Po německé porážce v Africe se objevila anekdota, že Rommel je německým Mojžíšem, neboť stejně jako on vyvedl svůj národ z Egypta. Jiná anekdota tohoto typu zase překvapí svou nečekanou jednoduchostí – Když přišel Hitler do nebe a poprvé potkal Pána Boha, tak pozdravil: „Heil Hitler, Herr Gott“. A Bůh mu odpověděl: „Grüss Gott, Herr Hitler!“
Největší skupinu protektorátních anekdot představují ty, které zesměšňují jednotlivé nacistické představitele. Takřka emblematický je v tomto ohledu vtip, který říká, jak má vypadat správný Němec – má být plavý jako Adolf Hitler, štíhlý jako Hermann Göring, urostlý jako Joseph Goebbels, věrný jako Rudolf Hess a má mít pravé germánské jméno asi jako Alfred Rosenberg. Jak píše Bedřich Loewenstein ve svém eseji O dějinách a smíchu, má toto zesměšňování nepřítele v době válečných konfliktů jednu důležitou funkci: Vypadá-li obávaný nepřítel jako hloupé zvíře (…), na chvíli pomine strach a vlastní skupina dostává zprostředkován pocit nadřazenosti – triumfální vytí hordy jako jedna z nejstarších forem smíchu. Nečastějším terčem tohoto zesměšňování byl samozřejmě Adolf Hitler – jeho jméno se skloňovalo takřka v každé druhé protektorátní anekdotě. Obvyklým atributem tohoto humoru byly Hitlerovy vousy, bez nichž se žádná parodie na „vůdce“ neobešla a o nichž později Josef Škvorecký výstižně napsal: kníry, které od doby, co lidé vynalezli břitvu, vždycky něco zakrývají: mindrák, ješitnost, touhu být jiný nebo stejný. Vedle Hitlera, Göringa a Goebbelse byl častým terčem vtipů též K. H. Frank a z domácích kolaborantů díky své fyziognomii Emanuel Moravec (Jak se třemi slovy řekne věta ‚Pan ministr protektorátní vlády Emanuel Moravec se koupá v řece Labi?‘ – Lysá nad Labem). Hlavního představitele proněmecké kolaborace zesměšňovali ve svých rozhlasových skečích vysílaných z USA i Voskovec a Werich – v jedné z jejich legendárních písní je na melodii známého Pochodu stoprocentních mužů líčen rozhovor Moravce s Hitlerem, který jej žádá jako velkolepého stratéga o radu, jak vyváznout ze stalingradské kaše. Moravec mu odpovídá slovy Jseš sice führer, kdežto já jen zrádce, oba však máme zlé sny o oprátce, po Praze lid si povídá, že spočet hříchy naše. Zdá se, že podobné popěvky byly v protektorátu značně populární, a to nejen díky chytlavým melodiím. „Osvobození“ některé z nich posluchače didakticky učili – jako například americkou píseň Deep in the Heart of Texas, jejíž český text nabízeli ve dvou alternativních refrénech – pokud by nebylo v protektorátu povoleno zpívat A už se náci kácí, měli posluchači zkusit zpívat slova Už se v tom Hácha máchá. Voskovec s Werichem si nebrali vůči okupantům nejmenší servítky – některé jejich scénky by byly dnešní optikou shledány značně „politicky nekorektní“ – jako například veršovaná výzva k protinacistickému povstání, která je uvedena „dobře míněnou“ radou všem slušným Němcům, aby v okamžik revoluce z Čech raději zmizeli: Já bych nespoléhal na katy gestapáky, / já bych neměl Čechy za hňupy a hlupáky. / S Čechy je potíž, my Češi totiž, / dobře víme jak na skopčáky. / Už jednou došlo na německé pány, / už jednou v Čechách práskali Germány, / zase zní trubky do boje, a bubny revoluce / …Bijte, zabijte, zataraste brány, / dejte jim poznat, že jsme doma pány. Své symbolické vyjádření našel protektorátní humor ve smyšlené postavě Péráka – muže s ocelovými péry na nohou, pohybujícího se závratnou rychlostí. Pérák v historkách prováděl sabotáže, pomáhal pronásledovaným a zesměšňoval nacisty. Nejvíce „pérákovských“ vtipů se objevilo v době heydrichiády, což někteří badatelé označují za čítankový příklad psychologického úniku. Péráka lze též vnímat jako postavu, do níž si lidé projektovali svá přání o neúspěších nacistů, k jejichž realizaci neměli dostatek odvahy. Pro zahraniční badatele je naopak Pérák těžko pochopitelným fenoménem – někteří jej omylem považují za skutečnou postavu odbojového hrdiny. O oblibě této postavičky svědčí i fakt, že o ní natočil Jiří Trnka po válce krátký animovaný film Pérák a SS. Neobvyklým způsobem si udělali legraci z nacistické úřední mašinerie tzv. recesisté, neformální skupina pražských středoškoláků, která vznikla na konci třicátých let a prováděla svým známým i zcela neznámým lidem na ulicích kanadské žertíky. Mezi recesisty patřilo mnoho pozdějších známých osobností, a to především z oblasti filmu – dramaturg Vladimír Bor či režiséři Jiří Krejčík a Ladislav Rychman. Tito lidé, kteří mimo jiné obohatili český jazyk právě o slovo recese ve významu „legrace“ (tedy nikoliv ve významu ekonomického úpadku), prováděli své kousky i za protektorátu. Vyhlédli si třeba na ulici neznámého člověka a začali jej „sledovat“ – chodili za ním do obchodů, úřadů, cestovali s ním stejnými dopravními prostředky a podobně. Tato recese pak zpravidla končívala bezhlavým útěkem „sledovaného“. V únoru 1944 zaslali recesisté ministru školství a lidové osvěty Emanuelu Moravcovi úřední dopis podepsaný Spolkem přátel Říše „KOLABORA“. V dopise navrhovali úsporná opatření, jejichž zavedení zlepší hospodářskou situaci říše – například zákaz krmení ptáků penzisty, kteří měli být nuceně nasazeni k výkrmu závodních vepřů, zatímco z ptačích budek se měly zřídit sýpky a drobty skladovat ve sběrnách. Dopis končil nápadem, aby lidé z protektorátních úřadů odcházeli výskokem z okna na ulici, kde je měli hasiči zachycovat do plachet. Vezměme penzijní ústav. Denně sejde ze schodů 11 536 lidí průměrně ze třetího patra, tj. 18 m… [následuje složitá matematická rovnice – pozn. aut.] …a to máte, pane ministře, při 810 potřebných hodinách jenom ze Všeobecného penzijního ústavu 0,75333, tj. tanku a tři kolečka pro Wehrmacht denně. (…) Račte vylepit tato hesla: Odcházejte z úřadu výhradně oknem vlevo. Prospíváte tím Říši. Volným pádem k vítězství Říše.

DO BOJE S TRNAVEČKEM Velký význam připisovali vtipům i nejvyšší představitelé protinacistického odboje, kteří pobývali v ilegalitě a jejichž život skutečně nebyl žádná legrace. Jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že právě anekdoty tvoří významnou součást nejen ilegálních tiskovin, ale i kurýrních zásilek předávaných představitelům zahraničního odboje. Vtipy byly zasílány do zahraničí, aby byly využity v rozhlasové propagandě, což se skutečně dělo. Naproti tomu jediným médiem, které v protektorátu umožňovalo šíření válečných anekdot, byl ilegální tisk, za jehož výrobu, distribuci, ale i pouhé držení hrozily vysoké tresty. Přesto v něm vedle vážných textů najdeme nezřídka i texty satirické.
V tomto ohledu vyniká především vojenská řada ilegálního časopisu V boj, kterou vydávali od podzimu 1939 do jara 1941 příslušníci vojenské odbojové organizace Obrana národa v čele s proslulými „Třemi králi“ – Josefem Balabánem, Josefem Mašínem a Václavem Morávkem. Jejich rozpustilé kousky, které prováděli gestapu, se staly již legendou. Je již ovšem méně známé, že jejich neuvěřitelný smysl pro humor pronikal i do časopisu V boj – na stránkách tohoto odbojového periodika najdeme nejen „obvyklé“ protektorátní anekdoty či parodie na německou propagandu. Humor je přítomen i v textech o zcela vážných otázkách, kde jsou nacisté a jejich spolupracovníci častováni výrazy, které vyvolávají pobavený úsměv. Němci jsou zde titulováni jako nadrasáci (narážka na nacistické učení o „vyšší rase“), zlodějský národ, hnědé štěnice, degenerovaná chátra, pinselové (německý hovorový výraz pro hlupáka, odvozený ze slova štětec; zároveň narážka na Hitlerovo malířské povolání) či mozkově podvyživení ničitelé knihoven. Pro české kolaboranty je zde zase používáno výrazů jako prostituti, krysy, lůza, chátra či lepkavý slizký hnus. Časopis se opíral i do konkrétních nacistických funkcionářů – opakovaně zpochybňoval Hitlerovu mužskou potenci, Goebbelse nazýval Josefem Pravdomluvným či Pepkem Námořníkem a Henleina Konrádem Slepičkou. Nechybějí ani ostrá slova na adresu lidí, kteří nacistům nevědomky pomáhali na Západě – dramatik G. B. Shaw je zde za svůj protiválečný dopis, zneužitý německou propagandou, nazván irským pošoustem. V reakci na zprávu ČTK, která sdělovala, že v Německu mají být napříště nejtvrdšími prostředky trestáni pachatelé loupeží, vražd a znásilnění, přinesl ilegální časopis V boj tento text: Bereme Vás za slovo, pánové, a žalujeme: Adolf Hitler, natěrač, narozený v Braunau v Rakousku, tamtéž příslušný, z dopuštění Božího říšský kancléř a plným právem vůdce barbarského národa německého a celá jeho banda gangsterů dopustili se, dopouštějí se a hodlají se i nadále dopouštět všech jmenovaných zločinů, loupeží, zákeřných loupeží, vražd atd., jakož i – s výjimkou obžalovaného Hitlera – násilného smilstva na bezbranných zatčených ženách a dívkách (…). Postavte to všecko před zvláštní soud, odsuďte a pověste! Zaručujeme Vám, že poslední soudní tribunál a posledního kata pak pověsíme na státní útraty!
Zdá se, že tyto řádky a používání výše citovaných výrazů sloužilo ilegalistům jako určitý psychologický ventil a zároveň jako vzpruha v jejich každodenním nerovném zápase s okupační mocí. Každé číslo časopisu zasílali „Tři králové“ jakožto „povinný výtisk“ gestapu, a měli tudíž jistotu, že jeho zaměstnanci budou jejich texty číst a analyzovat. Deklasování nepřítele na odporné zvíře typu štěnice či krysy jim též mohlo přinášet pocit určitého „oddémonizování“ protivníka, a tím i jeho snazší porážku. Obdobnou tendenci lze vysledovat v karikaturách v odbojovém tisku. V tomto ohledu vyniká zase tzv. spořilovská řada časopisu V boj, vydávaná dcerou malíře Vojtěcha Preissiga Irenou Bernáškovou paralelně s vydáním vojenským. Na stránkách tohoto periodika najdeme nejen nacisty oběšené na vánočním stromečku, ale i jejich vypodobnění ve formě lišaje smrtihlava, pavouků či ropuchy s hákovým křížem. Některé z těchto kreseb vytvářela malířka Milada Marešová, která byla později za tuto činnost vězněna v nacistických káznicích. Ačkoliv se to zdá neuvěřitelné, humor nebyl jen doménou demokratického odboje. Používali jej i komunisté. K jeho nejhorlivějším propagátorům patřil překvapivě Julius Fučík, který například přispěl do novoročního čísla Rudého práva z ledna 1942 satirickou veršovánkou zakončenou přáním, aby vánoční stromeček byl „ozdoben“ Hitlerem. Zhruba v téže době měl Fučík prosadit u členů II. ilegálního ústředního vedení KSČ vydávání komunistického satirického časopisu, který byl nazván Trnaveček. Název odkazoval k obdobnému předválečnému komunistickému časopisu Trn. Gusta Fučíková o jeho vzniku později napsala: Julek se s velkým elánem pustil do dělání malého satirického Trnavečku osmerkového formátu. Vydával jej jednou za měsíc. Horlivě sbíral protinacistické vtipy a z nich ty nejlepší zařazoval do Trnavečku. Sám do něho psal satirické články a kreslil i obrázky. Veršovánky z Trnavečku se nijak neodlišují od ostatní humorné odbojové produkce – v básni Píše Goebbels z Říše, kterou odpovídal Fučík na Němci vyhlášenou sbírku zimní pomoci a jež byl napsána krátce před jeho zatčením, je použita i poněkud překvapivá vulgární dvojsmyslnost: Píše Goebbels z Říše, že jim kručí v břiše, / že jim teče voda do bot, ba i o kus výše. / (…) Svědectví jsou mnohá, kam šla SS noha, / že pobrali, kde co našli – teď berou jen roha / (…) Práme z duše hloubi, že nám všecko rovno: / Mrzněte si, zmrzněte si, my vám dáme ho-uby. HUMOR VE STÍNU ŠIBENICE Specifickým druhem válečné satiry byl šibeniční humor. Objevuje se nezřídka v anekdotách – například v té o dvou k smrti odsouzených Češích, kteří po zjištění, že budou oběšeni, projevují uspokojení nad tím, že Němcům již dochází munice. Další zase hovoří o člověku, který se za protektorátu rozhodl dobrovolně skoncovat se životem, obchází různé bezpečnostní orgány (četnictvo, gestapo) a pronáší zde protiněmecké projevy. Nikde neuspěje, dokonce i v Berlíně mu sdělí, že zde již všichni, kromě českých kolaborantů, vědí že Hitler je vůl. Muž se nakonec vrátí do protektorátu a zemře tím, že se stravuje pouze na potravinové lístky. Humor bylo možné najít i v nacistických věznicích a koncentračních táborech – ba co víc, pronikl i do cely smrti na pražské Pankráci. Vězni čekající na popravu zde vytvářeli „časopis“ naplněný kresbami, vtipy a humornými kolážemi z protektorátních novin. V tom je skryto tolik hrdinství v každé větě, tolik obrovité síly v každém tom šibeničním šprýmu, že nikdo z živých už dosah toho nepochopí, napsal po válce o „časopise sekyrářů“ vězeň Karel Rameš, který tento výjimečný produkt protektorátního humoru zachránil a po válce vydal. V celách smrti se vyprávěly i neuvěřitelné vtipy – například o dušičce, která si po příchodu do nebe stěžuje svatému Petrovi: Předevčírem mě bolel zub, včera ještě víc, ráno to bylo hrozný, ale dnes po čtvrté, jako když utne. Pro úplnost dodáváme, že stínání na Pankráci začínalo obvykle právě v 16 hodin… Pankrácká sekyra ukončila 15. února 1945 i život pátera Karla Kratiny, duchovního správce farnosti v Praze-Bubenči a v kostele sv. Ducha na Starém Městě, který byl mimo jiné obviněn z rozšiřování „nepřátelských“ vtipů a z urážení vedoucích osob Velkoněmecké říše. Toho se měl oblíbený učitel náboženství dopustit výrokem, že Hitlerovi bude muset nakonec k životnímu prostoru stačit pouze malý prostor – a sice hrobeček. Měl též údajně rozšiřovat známou protektorátní anekdotu, že svůj výrok Svěřte mi Německo na několik let a nepoznáte jej již Hitler dávno naplnil. Jeho opovrženíhodné činy jsou tak závažné, že plně ospravedlňují trest, který zákon předpokládá pro těžké případy sabotáže, totiž trest smrti. Duchovní, kteří pokládají za správné vpadat do zad německému národu bojujícímu konec konců i za zajištění náboženských svobod před bezbřehým bolševismem, jsou politickými traviči studní, stálo v nacistickém rozsudku nad páterem Kratinou.
Brzy po odeznění posledních výstřelů druhé světové války začaly v osvobozeném Československu vycházet sbírky protektorátních anekdot. Výše citovaný časopis Svět práce roli protektorátního humoru v zápase za osvobození zhodnotil následovně: Člověk, který se směje, ukazuje zuby. A český člověk se po pět let vysmíval tomu hnidopišskému, ve své nabubřelosti komickému režimu tak dlouho, až se prokousal k slavným dnům letošního května! Význam protektorátní satiry byl též poněkud nadhodnocován – jedna z knih jej dokonce označila za jednu z nejzávažnějších složek českého odboje. Záhy po skončení války vznikly též dvě hrané celovečerní komedie situované do období protektorátu – Velký případ (1946) a Nikdo nic neví (1947). Zdá se tedy, že nacistická okupace nebyla pro českou společnost zdaleka tak traumatickou záležitostí, jako tomu bylo v některých jiných částech okupované Evropy.

LITERATURA B. Loewenstein, „O dějinách a smíchu. Sociálně psychologická úvaha, zvláště o vypravování vtipů v diktaturách“, in: Occursus – Setkání – Begegnung, Praha 1996, s. 153–166; M. Charbuský – J. Kmoníček, Život v zatemnění, Hradec Králové 1980; R. Hlušičková – I. Šťovíček – B. Pekárek (eds.), V boj. Edice ilegálního časopisu, III. díl, Praha 1995; V. Bor, Recese, Praha 1993.

Petr KOURA (nar. 1978) působí na Filozofické fakultě UK a zároveň je stipendistou o. p. s. Collegium Bohemicum. Zabývá se českými dějinami 20. století, zejména obdobím nacistické okupace. Vydal mimo jiné knihu Podplukovník Josef Balabán (Praha 2003).

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz