Bratři Žores a Roj Medveděvové jsou i v českém prostředí dobře známými autory řady prací o sovětské epoše. V knize Stalin a židovský problém si Žores Medveděv volí dílčí aspekt ze Stalinova života, a to jeho vztah k Židům ve druhé polovině 40. a na počátku 50. let. Čtenáři je předložena řada disparátních epizod, v nichž se různým způsobem projevilo téma židovství: vražda Solomona Michoelse, židovské problémy ve Stalinově rodině, Molotov a jeho manželka, vznik státu Izrael v kontextu Stalinových plánů na Blízkém východě a zejména případ kremelských lékařů (český překlad je oproti originálu doplněn ještě o stať Petra Hrubého "Českoslovenští Židé, komunismus a tajné služby"). Kniha ale není s to vytvořit ucelený obraz situace sovětských Židů na sklonku Stalinovy éry, a tak jde mnohem spíše o další příspěvek k portrétu Josifa Vissarionoviče než k dějinám východních Židů.
Slovy Martina Bubera představuje židovství dynamickou jednotu náboženství a národnosti. Stejně tak lze v negativních postojích vůči Židům odhalit jak náboženský, tak národnostní aspekt. Klíčovou tezí Medveděvovy práce je ovšem tvrzení, že Stalinův "antisemitismus (...) nebyl ani náboženský, ani národnostní. Byl vyvolán politickými důvody a projevoval se formou antisionismu, a ne fóbií vůči Židům" (s. 79). Tato věta nám ozřejmí, proč se Medveděv zabývá výlučně druhou polovinou 40. a počátkem 50. let, tedy obdobím spjatým se zformováním státu Izrael. Pokud by totiž měl být zpracován vztah Stalina k Židům i v předchozí době, autor by nutně musel hovořit o boji s judaismem a perzekucích rabínů, o tažení proti kultuře v hebrejštině, která byla interpretována jako jazyk spjatý s kultem, o pěstování antisemitských nálad v procesech 30. let, o likvidaci propagátorů proletářské kultury v jidiš, pozici židovských náboženských obcí v letech po válce a mnoha dalších otázkách. Všechna tato témata by však protiřečila Medveděvově kategorickému tvrzení o ryze politicky motivovaném antisemitismu Stalina a ukazovala by, že jde o problém mnohem širší a mnohovrstevnatější, což si Medveděv buď neuvědomuje, nebo nechce uvědomovat.
Stejně jako sovětský režim pro Medveděva ztělesňuje pouze Stalin a několik osob z jeho nejbližšího okolí, je i veškerý "židovský problém" personalizován, takže problémy života Židů v SSSR jsou redukovány na osobní animozity mezi Stalinem a několika osobami židovského původu. V tomto kontextu se pak Medveděvovi jeví jako zásadnější románek Stalinovy dcery či vztah Molotova k jeho manželce než kupříkladu otázka role Židů v soudobé ruské kultuře, o níž v celé knize prakticky nepadne ani slovo. Kdykoli se Medveděv pokusí o náznak obecnějších souvislostí nebo přesah mimo jím vymezené pole zájmu, jsou jeho tvrzení vesměs sporná a zavádějící: například právní postavení Židů se radikálně nezlepšilo po říjnové revoluci (s. 79), ale už po revoluci únorové (březnové), velmi diskutabilní je jeho "objasnění" poměru judaismu a pravoslaví k sovětské moci (s. 80) atd.
Hojné publikace Žorese Medveděva o klíčových osobnostech sovětského režimu jej pouze zdánlivě stavějí do role historika. Medveděvův Stalin a židovský problém není historiografií. Rozhodující přitom není okolnost, že autor nemá historické vzdělání, nýbrž fakt, že kniha nenabízí nic než poněkud chaotickou snůšku faktografických údajů, citací dokumentů a ústních svědectví. To je snad dostačující pro publicistiku, nikoli však pro historickou vědu. Navzdory podtitulu tu nenajdeme žádnou analýzu (natož novou) ani interpretace (neboť těžko můžeme za interpretace pokládat porůznu uvedené proklamativně formulované, nicméně velmi hypotetické soudy) a tím spíše žádné shrnující pohledy na problém života Židů v podmínkách stalinského režimu.
Nezbývá než se ptát, co vedlo editora k vydání českého překladu právě této práce. Spojení jména známého disidenta s tématem Stalina a Židů snad může garantovat komerční úspěch vydaného titulu. Nicméně porozumění staletému problému koexistence Židů a Rusů se český čtenář prostřednictvím této knihy rozhodně nepřiblíží.
Přeložila Eva Nepevná, Stilus Press, Brno 2006, 288 s., 280 Kč